Tam všude je totiž cítit, že „Content is the King – tedy Obsah je král“. Že to zní poněkud banálně? Že dobrý obsah byl přece vždy základem všeho? Ne tak docela.

V tajemném světě vyhledávačů a sociálních sítí dochází k nenápadné revoluci: jejich algoritmy dokáží čím dál lépe poznat, co vás – tedy čtenáře – opravdu baví číst.  A to má pak cenu zlata. A naopak oněch 99 procent nudné datové šedi je nyní odsuzováno k vyhnanství mnohem energičtěji než dřív.
Až tedy budete příště sledovat nějaký zajímavé video, číst dobře napsaný informativní článek, nejspíš jste se právě stali součástí marketinkového působení – a možná si ani nevšimnete, že vám v hlavě podvědomě uvízl název firmy nebo produktu…
Není divu, že velmi módním souslovím poslední doby je pojem content marketing, tedy obsahový marketing. Vloni se do vytváření „kvalitního obsahu“ podle jedné studie po světě investovalo přes 100 miliard dolarů a letos se čeká nárůst této sumy o zhruba patnáct procent.
Jinými slovy: byznys pochopil, že investovat do reklamy nebo budování obchodních kanálů nestáčí. A proto je své tu kreativní vytváření obsahu pro internet a sociální sítě, obsahu, který je své podstaty pro čtenáře/diváky opravdu přitažlivý. Může mít řadu podob: textů na webu (jen zkušené oko na nich pozná, že to jsou texty z dílny PR kreativců), videí, infografik, zdarma šířených e-knih atp. Podle jedné studie v USA dává nyní 80 procent špičkových manažerů přednost před vytvořením série kvalitních textů, než zadání „klasické“ reklamy.
Součástí této „obsahové“ revoluce je ještě jeden nebývalý – a notně přehlížený – fenomén. Pro šíření kvalitního obsahu již není třeba „dostat“ texty na velké a hojně navštěvované weby. Příklad: Když například tápete, co na vašem foťáku znamená ta tajuplná zkratka ISO, začnete googlovat tak jako opravdu mnoho lidí měsíčně pojem „fotografování ISO“. A mezi prvními deseti výsledky budou tři mé texty. Dva z nich vás ovšem přivedou na můj firemní webík, na nějž denně dorazí jen cca 100 lidí vesměs pátrajících po mých kurzech. Tedy: abych dal lidem vědět, že něco umím, nemusím toužit být ve velkých médiích.

Aneb třeba do Googlu zadejte jméno mluvčího ČSA (Daniel Šabík). Na jedné z předních pozic se objeví článek z webu TTG.cz o jeho jmenování. A až někde dál a níž se objeví jeho jméno na stránkách ČSA.

Proč to tak je? To je prosté: byznys internetových vyhledavačů je postaven na prosté myšlence – aby Google a jiní vydělával peníze, musí vám (tedy těm, co něco hledají) poskytnout co nejlepší a nejrelevantnější výsledky. Moje články o ISO jsou lepší než články jiné (což vyhledavač pozná například z toho, že z nich čtenáři rychle neutíkají). A text o mluvčím ČSA na odborném webu TTG.cz je pro vás relevantnější než krátká zmínka na obrovském webu ČSA. Zkrátka, na velikosti webu nesejde. Jediné, co se počítá, je obsah. Protože obsah je král.

Jan Rybář je konzultant a ředitel kreativní agentury Amaze.cz.

Psáno pro odborný časopis Travel Trade Gazzete.

Tedy popořádku: odpradávna platí jednoduchá rovnice určující, jak vlastně fotka vznikne. Skládá se ze tří faktorů.

1. Čas: na čip (nebo na políčko filmu) musíme na chvíli pustit světlo, které nám vykreslí obraz – tato doba je proměnlivá, a říká se jí expoziční čas, nebo prostě čas (viz minulý díl seriálu).

2. Clona: světlo na čip dopadá „štěrbinou“ v objektivu, jejíž velikost můžeme regulovat, tomuto parametru říkáme clona (a dostaneme se k němu v některém z dalších dílů).

3. ISO:  Digitální doba dává fotoaparátům velkou sílu – dokážeme totiž (na rozdíl od dávných filmů) měnit jeho citlivost, zkrátka dokážeme čipu dát pokyn, aby se choval citlivěji na světlo.

Tyto tři faktory se navzájem ovlivňují a tvoří navzájem spojité nádoby. A ISO v té rovnici hraje velmi prominentní roli. Její podstata se dá shrnout do prosté věty: vyšší ISO nám dává možnost tu samou scénu fotografovat kratším časem. Je to v celku logické: čipu nařídíme, aby se choval citlivěji, a on tedy nepotřebuje tolik času, aby „vykreslil“ záběr.

Pokud máte pocit, že to je nějaké zašmodrchané, věřte mi, že není. Nic jiného vám ostatně nezbývá. Bez dokonalého pochopení této věty se totiž nedá fotit.

K jejím nuancím se ještě dostaneme někdy příště, ale pojďme se mírně zjednodušeně podívat na to, jak to funguje v běžném životě, třeba ve chvíli, kdy chcete vyfotit mohutně se houpající holčičku. Když udělám první snímek, vidím, že je rozmazaná. Již víme, co to znamená – čas je moc dlouhý. Dobrá tedy, co s tím? Je to jednoduché: řekneme čipu, ať se chová citlivěji (tedy zvýšíme ISO – třeba z hodnoty 100 na 400). Znovu vše vyfotíme – fotka bude vypadat velmi podobně, ale dítě už nebude tolik rozmazané – foťáku stačí kratší čas, za nějž houpačka neurazí tak velký kus. A když citlivost zvedneme třeba na hodnotu 1600, čas se nám zkrátí natolik, že houpačku „zmrazíme v pohybu“.

V minulém díle jsme vyřkli základní pravidlo: když je něco rozmazané, čas je asi moc dlouhý. Nyní můžeme dodat další moudro: když ten čas chceme zkrátit, nejsnazší většinou bývá zvednout ISO.

Ale pozor: nesmíte si teď říkat, že si tam tedy navždy dáte ISO vysoké a nic už se vám nerozmaže. Totiž – ve fotografování platí to samé, co v životě: nic není zadarmo. Vysoké ISO nám pomáhá dělat skvělé věci (třeba fotografovat noční město), ale má i svoji cenu: nižší kvalitu snímků. Čím vyšší hodnoty nastavíme, tím víc bude ve snímku patrný tzv. šum, zkrátka takové ty divné barevné tečky hyzdící záběr.

Ale neptejte se mě, jaké je tedy ISO optimální, nic takového neexistuje. Platí jen, že čím nižší ISO, tím vyšší kvalita obrázku. Jinými slovy: ISO by mělo být takové, abyste mohli fotit rozumným časem a obrázky byly kvalitní (a ano, pak je tu ještě ta clona, i k té se dostaneme).

Taktéž se nedá říct, které ISO je to maximální použitelné – to se velmi výrazně liší u různých typů fotoaparátu. Jediná rozumná rada zní: zkuste si to a zapamatuje si výsledek vašeho bádání: měl by znít třeba takto: „Při hodnotě 1600 jsou fotky z mého fotoaparátu ještě únosné. Pak už to opravdu šumí moc a vyšší ISO použiju jen například při nočním přistání marťanů na Karlově mostě, šum nešum.“

Většina lidí udělá po koupi fotoaparátu tři kroky: 1. začne experimentovat se všemi těmi funkcemi. 2. rezignovaně ty pokusy vzdá. 3. začne fotit a říkat si, však ono to vlastně není zase tak zlé, jen holt to občas nějak nefunguje a je to – například – jakési rozmazané.

Jenže to je škoda a pojďme si vysvětlit, proč. Nejdřív ta dobrá zpráva: z oněch čudlíků a funkcí jich zhruba 90 procent skoro vůbec nebudete pro běžné focení potřebovat. A teď ta trochu krutější: zbylých deset procent se prostě musíte naučit, ať máte třeba i sebeobyčejnější foťák.

Mohl bych teď začít ty knoflíky vyjmenovávat, jenže to by většina z vás přestala číst. Pojďme na to z opačné strany: prozkoumat pár věcí, které se vám hned od začátku musí honit hlavou.

Začít můžeme třeba otázkou, kterou si každý novopečený fotograf pokládá často: proč je ten můj obrázek rozmazaný? Odpověď je jednoduchá: buď objektiv nezaostřil, anebo – což platí ve velké většině případů – foťák použil moc dlouhý čas.

Ukažme si to na příkladu, na snaze vyfotit nějaké zdravě divoké dítě. Pokud si řeknete, že vše necháte na foťáku a nebudete nic řešit, za slunného počasí (tedy: když je opravdu dostatek světla), nejspíš to dopadne dobře. Když ale bude třeba pršlavo a pod mrakem, fotka se prostě snadno rozmaže, ať už máte foťák za pět nebo padesát tisíc.

Totiž: co svět světem stojí, jedním ze základních parametrů „vzniku fotky“ je expoziční čas – tedy doba, po kterou pustíte na čip světlo kreslící onu fotografii. No a když to bude třeba desetina vteřiny, běžící dítě za tu dobu urazí nejméně pár centimetrů – a bude rozmazané. Čas musí být tedy dostatečně krátký, aby dítě „zmrazilo v pohybu“. Jak prosté…

Času tedy musíte věnovat pozornost – a vědět, kde na displeji je. Obvykle to budou čísla jako 15, 30, 100, 250… 15 znamená 1/15 vteřiny, 100 je 1/100 vteřiny atp. (Nene, nepřestávejte číst, tohle vážně potřebujete!)

No a logika toho, aby fotka vznikla, je opět velmi jednoduchá: ono číslo si musíte hlídat, aby čas nebyl moc dlouhý, nedal (třeba dítěti) šanci se posunout vpřed a rozmazat fotku.

A kde je ona kritická hranice, pod níž by se čas neměl prodloužit? Hranic je vlastně několik:

- hlavní magická hranice leží kolem 1/15 vteřiny – to už je docela dlouhý čas, který ale při troše cviku „udržíte v ruce“ a foťák se vám prostě nerozhoupe a nepokazí obrázek. Jakmile uvidíte na displeji něco jako 10 (tedy 1/10 vteřiny), jste skoro bez šance, rozmazané bude vše.

- další hranice je značně pohyblivá – a záleží na tom, jak rychle se pohybuje váš fotografováný objekt. S onou 1/15 vteřiny dokážete vyfotografovat statickou scénu: les, hrad, krajinu. Ale na běžící dítě je třeba čas zkrátit, třeba 1/100 by mohlo stačit. Ale u třeba cválajícího koně už by nepomohlo ani to – a musíte experimentovat tak dlouho, dokud zvíře „nezmrazíte v pohybu“ – zkusil bych třeba 1/500…

- a ještě jedna důležitá „hranice“. Onen kritický čas 1/15 udržíte v ruce jen v případě, že nezoomujete, tedy se nesnažíte si focený objekt přitáhnout objektivem. Jakmile to začnete dělat, aparát mnohem snáze „rozhýbete“ v ruce. Čím větší bude přiblížení, tím kratší čas musíte použít…

Ale jak foťák přinutit, aby fotil dostatečně krátkým časem? To prozkoumáme v dalších dílech.

Jan Rybář pracoval 13 let jako zahraniční reportér MF DNES, nyní jeho kreativní agentura Amaze.cz školí mediální komunikaci a poskytuje konzultace v řadě dalších oblastí, od fotografování přes kreativní psaní až po koncepce webů či tištěných médií. Základem úspěchu, říká v našem rozhovoru, je jedno jediné: myslet jinak.

Proč je tady ta Babylonská věž Pieter Bruegel staršího? Může být ilustrací k tématu zmatení jazyků. Jenže pravda je jiná – má vás, čtenáře, přitáhnout a přinutit zastavit se na této stránce. A přečíst si text rozhovoru. Funguje to, že? I to je komunikace. Foto: Wikimedia Commons

Přednášíte komunikaci, předtím jste pracoval v médiích. Proč je s médii tak těžké komunikovat?

Ale ono to není těžké, spíš naopak. Ano, neustále slýchám: „Novináři jsou ignoranti, dělám toho tolik zajímavého a oni o mně nic nepíšou a vůbec se o mě nezajímají.“ Jenže novináři za nic nemohou. Za svůj život jsem dostal nejspíš desítky tisíc tiskových zpráv. Pár set z nich jsem otevřel a těch pár desítek, které byly dobré, jsem s radostí použil. A v tom to je: 99 procent tiskových zpráv nikdy nikdo nečte, protože jsou prostě nepoužitelné.

Proč?

Prostě nejsou ani zajímavé, ani relevantní. Musí v nich být něco, co opravdu do médií patří a co má potenciál být zprávou a zaujmout čtenáře. Málokdo to umí, i proto je o naše kurzy a konzultace takový zájem.

Jak tedy zhruba poznat, že má něco šanci?

Udělat si test, kterému já říkám test hospodský. Představte si, že jste na večírku, občas se u vás někdo neznámý zastaví a optá se ze slušnosti, co děláte. No a vy máte 5 vteřin, abyste ho zaujal. Buď se to povede a je lapen, nebo znuděně odejde. S tématy tiskových zpráv je to stejné. Než něco někomu pošlete, optejte se: Má toto opravdu šanci někoho zaujmout ve změti desítek spamových zpráv, které novinářům ráno zaplavují schránky? Netýká se to jen tiskových zpráv, ale třeba nastavení marketingových kampaní firem. Dobrat se komunikovatelné podstaty je prostě umění.

Jak to například může vypadat?

Namátkou případ z opravdové hospody. Kamaráda se na jednom na večírku kdosi ptal, co dělá. A on odpověděl: zaplavuji kozami Afriku. Což okamžitě každého zaujalo, a on tak dostal šanci všem říci, že šéfuje projektu Skutečný dárek – za pár stovek si koupíte třeba kozu a on z utržených peněz přímo v Africe to zvíře koupí někomu, kdo ho opravdu potřebuje. Kdyby na začátku řekl: zabývám se rozvojovou pomocí v humanitární organizaci, každý by zívl nudou. A Afričané by nedostali nic.

Není to trochu manipulace?

Komunikace je vždy manipulace. Ale ne v negativním smyslu slova. Dobrý fotograf je manipulátor, protože ví, jak funguje obraz, a jak tedy dělat krásné fotky. Velcí spisovatelé jsou dokonalí manipulátoři, dokážou poskládat písmenka podle principů, které udrží čtenáře v napětí a ve vlně pozitivních emocí. Stejně funguje i jakékoliv jiné psaní, úspěšné řízení kampaní na sociálních sítích nebo budování dobrých internetových stránek. Je to tedy manipulace ve smyslu dokonalého pochopení, jak uspořádat informace, aby někoho zaujaly.

Vlastně tedy říkáte, že tradiční postupy PR nefungují…

Nefunguje postup, v který věří stále mnoho firem. Firma Voříšek je například nadšena, že vyvinula nové brzdové destičky, pan ředitel vydá pokyn, načež kdosi sesmolí zprávu o nových destičkách, v nichž je jeho dvoustránková pasáž chválící pokrok ve firmě, a vše je následně posláno na 600 adres novinářů. Výsledek je nula, protože informační hodnota té zprávy je nula. Nebo spíš to bude mít efekt negativní. Novináři si tu firmu přidají do spamfiltru.

Co by tedy měl udělat?

Měl by se na půl dne zavřít s odborníkem na komunikaci a ten by z něj inkvizičními otázkami nakonec vytáhl a dotvořil nějaký detail, nějakou perlu. Třeba, že jeho destičky jsou nejprodávanější v Grónsku. Že kdyby se všechny daly vedle sebe, dosáhly by z Brna do Prahy. Že kmen Zulu je užívá ke stavění pastí na slony. Že mají v sobě nejméně olova z celé střední Evropy. Že díky nové lince dal práci 40 lidem na vozíku. Cokoliv, co má v sobě parametr zajímavé informace a zcela reálnou šanci dostat se do médií. A také by měl investovat do obsahu na internetu.

Proč na internetu?

Tam je kvalitní obsah důležitější, než si většina lidí dokáže představit. Často při konzultaci vše zakončím větou: přestaňte spamovat novináře nesmysly a raději investujte do kvalitního obsahu na internetových stránkách. Příklad: máte cestovku specializovanou na Asii. A myslíte si, že stačí, aby tam byly pověšené zájezdy. To je chyba – založte tam speciální sekci, kde budete vršit různé zajímavé a původní texty o vašich destinacích. Najednou zjistíte, že neobvykle hodně lidí chodí na text o Velké čínské zdi, protože prostě při hledání tohoto sousloví jste vysoko ve výsledcích vyhledávání.

Ale pořád nechápu, proč to je tak zásadní?

Dnešní svět je postaven na tom, že bez kvalitního obsahu na stránkách vás prostě budou vyhledávače ignorovat – ve výsledcích vyhledávání preferují to, co je dobré pro lidi, vaše zájezdy je nezajímají, proč by měly? Kvalitní obsah vám pomůže přivést nové zákazníky. Obsah je král, to je zásadní heslo marketingu ve vyhledávačích.

Všechno to zní až nějak moc jednoduše. Proč to dělá tak málo lidí?

Protože lidé neumějí kreativně myslet. A každý si myslí, že když se ve škole naučil psát, že tím pádem psát umí a nemá se co učit. Jenže tak to není, psaní je obrovská alchymie. Kdo to včas pochopí, vyhraje.

Dělal jste už někdy rozhovor sám se sebou?

Ne, dnes poprvé. A pokud čtenář došel až sem, nejspíš mi tuto manipulaci odpustí. Dočetl sem totiž jen kvůli tomu, že ho to prostě zajímalo. Kdybych to samé napsal do souvislého textu, nejspíš by ho vyděsila délka a vůbec by to číst nezačal. Tak to prostě je – komunikace je manipulace.

 Psáno pro odborný list Travel Trade Gazette.

Pojďme se podívat, co se vám má honit hlavou, pokud ze svého stroje chcete vymáčknout co nejvíc. (A tentokrát zůstaneme u operačního systému Android a telefonů střední řady).

Zkuste programy s HDR – často dost pomohou

Pokud zkusíte fotit v režimu HDR, podaří se vám fotit i opravdu divoce nasvícené scenérie (zde protislunce na Valašsku).

V „klasickém“ focení zrcadlovkou je HDR velká móda a tak trochu frajeřina. Při fotografování mobilem může – možná trochu nečekaně – být důležitou pomůckou, která vám pomůže vytáhnout z foťáků lepší fotky, než při focení v normálním režimu. A co to je to HDR? Zjednodušeně řečeno: foťák udělá tři snímky za sebou – jeden tmavší, druhý normální a třetí světlejší. Aplikace poté snímky spojí v jeden snímek, který má v sobě obrazové informace ze všech tří fotografií, a může být prostě hezčí (jen to nepřežeňte s barvami, jinak to bude omalovánka). Zkuste třeba aplikaci pro Android jménem HDR Camera (případně její placenou verzi HDR Camera+)  nebo Pro HDR Camera (placená).

Naučte se „chápat“ váš mobil
U fotografování s „normálním“ foťákem je vždy důležité znát jeho silné a slabé stránky. U focení mobilem toto pravidlo platí stonásobně. Vciťte se do něj – foťák má malý čip i objektiv má malý, a netrapte ho tedy vysokými požadavky (ale zase ho nepodceňujte, umí toho dost). Co z toho plyne v praxi? Vězte, že nejlépe se mu prostě bude fotit za dobrých světelných podmínek. To prostě čip zvládne nejlépe. Ostatně, to jste si už asi všimli, že fotky ze slunečného dne jsou vždy hezčí, než když se snažíte vyfotit něco vpodvečer nebo za deště. Je to zkrátka technický limit: čip ve špatných podmínkách toho tolik nezvládne (a fotky jsou třeba rozmazané). „Naslouchejte mu“ – a foťte, když to má cenu.

„Divoké“ úpravy mohou opravdu pomoct

Instagram (a jiné upravovací programy) dokáží vytáhnout z více méně nutné fotky z hor či rodinného výletu přece jen něco, na co je možné pohlédnout…

U klasického fotografování je většinou lepší nepouštět se do divokých experimentů s úpravami fotek, u focení obyčejnými mobily to zcela neplatí. Naopak – chytré programy dokáží fotkám výrazně pomoci a dotáhnout nedokonalosti. Samozřejmě, s realitou fotka často nemá nic společného, ale alespoň se na ní dá dívat. A co zkusit? Rozhodně Instagram. Sám nemám rád „módní“ záležitosti, ale tento „hit“ mě tedy vlastně opravdu překvapil – algoritmy jeho předefinovaných úprav jsou opravdu pozoruhodně funkční a fotkám dokáží pomoci. Podobných programů je pro Android samozřejmě celá (bezmála nekonečná) řada. Experimentujte!

Nezapomínejte: focení jako focení
Jak vždy říkám na svých kurzech: je jedno čím fotíte, vždy musíte alespoň trochu vědět, co se ve vašem fotoaparátu děje. U fotografování mobilem je hodně důležité chápat, že i tam je parametr zvaný „čas“ (neboli rychlost závěrky). Tedy doba, po jakou na čip „pouštíme světlo“. Čím horší světelné podmínky (tedy: méně světla), tím tento čas bude delší a fotky se budou snáze rozmazávat. V praxi z toho plyne: nenadávejte mobilu, že fotky za šera či deště jsou mázlé. Nemůže za to – prostě ho nutíte užívat dlouhý čas. A blesk vám moc nepomůže – i tady platí pravidlo z „velkého focení“: fotky přisvícené bleskem většinou za moc nestojí.

Zkoušejte různé aplikace – někdy to stojí za to

Takto nudně vypadá původní obrázek …

Chytrý telefon má v sobě nahranou základní aplikaci a většinou bývá velmi dobrá – už jen proto, že výrobce zkrátka ví, jak nadimenzovat software pro konkrétní typ telefonu s Androidem. Na druhou stranu, existuje mnoho (zadarmo i placených) aplikací, které vám mohou usnadnit život a přivést k lepším fotkám.  Platí samozřejmě, že hodně „fotoaparátových“ aplikací vám bude vnucovat to, co nepotřebujete. (Například zoom – budete mít sice radost, že můžete zoomovat jako s normálním foťákem, ale ouha, je to samozřejmě zoom digitální a výslednou kvalitu fotky dosti ohrožující).  Zkuste třeba aplikaci Camera FV-5 Lite (či spíš placenou Camera FV-5). Nabízí mnoho užitečných „čudlíků“ – mně se nejvíc hodí, že mohou přímo z displeje nastavovat korekci expozice a tedy říci mobilu: vyfoť to to světlejší/tmavší.

Poznámka: Snímky jsou z mobilního telefonu Samsung Galaxy Ace 2 a nejsou upravovány mimo telefon.

A jak vlastně funguje to HDR? Na následujících obrázcích uvidíte, jak i v protivném a špatném počasí proces dokáže přece jen něco „vytáhnout“.

[Show as slideshow]

A ještě jedna dvojice k „magickému“ Instragramu… Prostě to focení mobilem má něco do sebe, že?

Fotka saharských žen v Mauritánii funguje, jak má – přitáhne vaši pozornost, řekne vám ve zlomku vteřiny nějaký příběh a zanechá ve vás nějakou emoci… Že to zní moc teoreticky? Jenže tak to prostě vážně funguje. Foto: Jan Rybář

Vlastně se vždy trochu nervózně ošiju, když se mě někdo zeptá: Je ta moje fotka dobrá, nebo ne? Pojďme rozebrat, co se mi v tu chvíli honí hlavou.
Tedy především mě napadne – a často ho i nahlas vyslovím – pravidlo č. 1: „Fotografování je především koníček, vášeň, zábava. Nenechte si nikým mluvit do toho, co je dobré a co ne, a foťte, co chcete.“ Na první pohled může znít to pravidlo mírně alibisticky – ale není to tak. To, co je dobré, a co ne, je vždy nesmírně subjektivní.
Pravda tedy je, že lze vystopovat poměrně hodně pravidel, která – přece jen – platí, subjektivita nesubjektivita.

Fotka musí být obraz

Do každého mého fotokurzu se snažím propašovat pasáž o nezbytnosti pochopit, jak vlastně vnímání fotky funguje. Dobrá fotka totiž vždy musí „fungovat“ jako obraz, před nímž se v galerii nebo v knížce zastavíte a nadšeně zalapáte po dechu.
Ne, nebojte se, nechci tu zacházet do abstraktních teorií. Je to věc zcela praktická. Udělejte jednoduchý pokus. Na nějakém večírku vylovte z šuplíků nebo harddisků třeba 20 – 30 svých fotografií, zaveďte k nim hosty (jimž, upřímně, to je vcelku jedno) a optejte se, co se jim líbí.
Budete nejspíš překvapení, jak moc se budou shodovat, jak podobné budou jejich odpovědi – a dost možná je osloví něco zcela jiného, než se líbí vám.
Totiž: oni nebudou fotky dalekosáhle zkoumat, pouze je přelétnou pohledem a zaujme je ta fotka, která „funguje“, tedy je dokáže přitáhnout. Nejspíš vůbec nebudou řešit, co na ní je – buď s nimi dokáže komunikovat, a tedy vyvolat nějaké emoce, anebo ne. Tečka.
Dobrá fotka prostě umí mluvit sama za sebe. Je to stejné jako s hudbou, literaturou, filmem, čímkoliv. A na obsahu (tedy tomu, jak to je celé „poskládané“ a „jak to ten autor dělá“) opravdu záleží méně, než se zdá -  u muziky si také neříkáte „to se mi líbí, protože to je tří čtvrtinový tak a basa dobře doplňuje bicí i kytaru“. Buď to funguje, nebo ne. Buď to s vámi komunikuje, nebo ne.

Jak to vše funguje

Tento prosincový západ slunce nad Valašskem (Návojské Lúky) je jen „hezká fotka“. Sice vás zaujme, ale vlastně vám nic moc neřekne. Podobných fotek jste viděli už tisíce, a obrázek tak nemá moc šanci projít „sítem času“. Foto: Jan Rybář

Dobrá, ale co je onen svatý grál, který určuje, zda nás fotka zaujme, nebo ne? Jedním z nejčastěji opomíjených pravidel je, že fotka by měla něco říkat, „být o něčem“. Ona emoce, kterou se snažíte předat, by měla být okamžitě čitelná, pochopitelná a „netuctová“. Příklad: budete třeba fotit v slavném indickém Tádž Mahalu. To je docela těžká mise (je to hrozně nudné místo, věřte, nebo ne). Každý za svůj život viděl fotky této stavby zhruba tisíckrát. Abyste uspěli, fotka musí být obraz – musíte ji třeba pořídit v dokonalém světle, prostě to musí být „grafický list“ říkající „magicky a dokonale krásné tajuplné místo“. Nebo cokoliv jiného – ale „něco“ tam být musí.
Pak tam třeba zahlédnete fakíra s kobrou. Když ho „jen tak“ vyfotíte, fotka nebude fungovat. Musíte ho cvaknout tak, abyste znovu vytvořili obraz s nějakým významem. Třeba „barevně oděný muž s přísným výrazem kontrastuje s bílou krásou staré stavby“. Anebo „potrhlý chlapík ukazuje zbídačeného hada a lidem kolem to je zcela jedno.“ Prostě nikdy nic nefoťte „jen tak“ – bez alespoň rámcové představy, co tou fotkou chcete vlastně říct. Jinak fotka nebude fotkou.

Pozor na „hezké fotky“
Pokud ještě čtete a neříkáte si, že to dnes nějaké celé moc teoretické, dopřejte mi ještě jedno zásadní „moudro“. Největším probléme globální focení je kategorie, kterou nazývám „hezké fotky“. Tedy ne „opravdu dobré fotky“, ony obrazy s jasnými emocemi a příběhem, ale „jen obyčejné a hezké fotky“.  Jsou to fotky, které se nám v zásadě líbí, ale jsou prostě tuctové a v oné pomyslné galerii v moři dalších „hezkých fotek“ se nakonec musí zákonitě utopit.
Mohl bych právě teď vzít foťák. A vyfotit dlouhé stíny na staré knize ležící u mého okna. Pak také pozoruhodné tvary jinovatkou obalených větviček s kapkou modré oblohy barvící se západem slunce. Pak cvaknu moje dcery bijící se polštáři (mají v pokoji hezky hráškovou stěnu, vypadalo by to u ní dobře). Pak bych vyrazil kousek do Divoké Šárky a pořídil pár obrázků mé ženy zasněně hledících do krajiny (už se za ta léta neučila skvěle pózovat, ale hrozně mé fotopokusy nesnáší…). Pak bych si ještě střihl západ slunce, ten je přece vždy hezký.
Všechno by to byly opravdu hezké fotky. Na Facebooku by dostaly hodně „liků“.
Jenže – ani jedna z nich by nebyla opravdu dobrá fotka, která by měla šanci projít testem času a rychlého zapomnění. Podobných fotek mám tisíce. Vy jste obdobných viděli desetitisíce. Opravdu není důvod, aby vás zaujaly. Nejsou to totiž fotky v pravém smyslu slova. Prostě nuda.
Ještě jeden příklad – všichni dnes chtějí fotit „glamour“ – tedy např. krásné modelky s tajuplnými výrazy.  Nic proti tomu – samozřejmě i v tomto žánru vznikají fantastické fotografie. Ale naprostá většina z toho, co kolem sebe uvidíte, jsou jen „hezké“, tedy zcela tuctové fotky. Vyfotit na pražském nábřeží hezkou dívku prostě nestačí – ano, je hezká (dívka, tedy i fotka), ale tím to končí. V naprosté většina případů chybí ona klíčová „emoce opravdového obrazu“, v níž by se ono nepřekvapivé krásno zkombinovalo ještě s něčím. Bez toho fotka prostě nebude fungovat.
Nyní se dopustím autocenzury – původně jsem tu chtěl napsat, o kolika procentech fotek z různých českých fotočasopisů si myslím, že jsou jen „hezké tuctové“. Ale nakonec to procento nenapíšu, znělo by to možná arogantně, což nechci.  A navíc platí pravidlo č. 1: „Focení je vášeň a koníček, foťte, co vás baví a nenechte si do toho mluvit!“

Noční focení je jednoduché. Stačí vypnout blesk. Zbytek udělá foťák za vás (jen si nezapomeňte zvednout ISO a moc se při focení nehýbejte). Zde mrazivý večer na Karlově mostě.

Na svých kurzech málokdy něco zakazuji – existují jen dvě výjimky: každého se snažím přinutit, aby navždy zapomněl na plnou automatiku (většinou ten zelený obdélníček, který vše udělá za nás, a to většinou špatně). Druhé rázné doporučení zní: zapomeňte na blesk, když je málo světla.
Pár lidí se vždy trochu zavrtí a čeká, že opravím svůj přežblept. „Vždyť blesk je přece právě kvůli nedostatku světla!“ říkají si.
Jenže ne ne, žádný přežblept, i když trochu paradoxní to nejspíš je: blesk „škodí“ ve špatných světelných podmínkách, a naopak se nám hodně hodí tehdy, kdy je světla moc (třeba v srpnovém poledni), ale o tom až někdy příště. Dnes tedy prozkoumejme onu „záhadu“ – proč blesk kazí obrázky ve chvíli, kdy je šero, ba dokonce tma.

Udělejte prostý pokus: až dnes večer budete doma, něco vyfoťte. Pokud vše necháte na foťáku, téměř jistě v té „tmě“ spustí blesk. Dobrá – tedy máte fotku. Když se na ni podíváte, k realitě, neřku-li kráse, má daleko. Pokud jste fotili člověka, je nejspíš přesvícený, vypadá trochu jako strašidlo, a zbytek fotky buď tone v tmách, anebo je ošklivě a monotónně nasvícený nehezkým světlem.

Zakažte si blesk!

Svérázný Skot večer spokojeně upíjí pivo v hospodě – a bez blesku vypadá opravdu romanticky. Pokud na něj blesknete, výsledek bude katastrofální – viz další obrázek.

A teď přinuťte fotoaparát, aby nebleskal. (Tím, že blesk zakážete v nastavení,  anebo – u lepších foťáků – zapnete program P). Cvak.

Vidíte ten rozdíl? Najednou je vše mnohem realističtější, tajuplnější – a téměř jistě prostě krásnější. Právě jste překročili jednu z důležitých bariér začínajících fotografů – a váš život se změnil, už víte, proč blesk kazí obrázky. A hlavně to, že blesk vůbec nepotřebujete. Čip ve vašem foťáku je totiž chytřejší, než jste si mysleli – a dokáže fotografovat téměř ve tmě.

Jen při tom nesmíte zapomínat na jednu věc , jejíž zvládnutí je stejně důležité, jako vědět, jak se do foťáku dávají baterky. Tedy práci s tajuplnou zkratkou ISO (citlivost). Pokud se vám tedy při onom bezbleskovém pokusu vše rozmazalo, objevte ve vašem stroji, kde se ono ISO nastavuje. A zvedněte jeho hodnotu – nic nejspíš nezkazíte tím, když nastavíte ISO na 1600.

Cvak. Teď už by vše mělo být dokonalé. Vidíte, co váš foťák dokáže? A jak strašná škoda by byla do toho přítmí či tmy bleskat?

Pokud vás právě pohltila objevitelská vášeň, vyrazte ven – na ulici plnou světel, nebo třeba i do nudného zákoutí s jednou lampou. Zkuste si to samé – fotit téměř v noci. Vidíte, jak fantastický svět se před vámi skrývá? Pokud jste v pokušení blesknout, klidně bleskněte – alespoň vás to pak už nikdy v životě nenapadne. Proč bleskat, když váš foťák vše dokonale zvládne bez blesku (jen si dávejte pozor, abyste měli dobře, tj vysoce, nastavené ISO)?

Foťák umí víc, než si myslíte

Opravdu hrozná fotka… Nejen kompozičně, ale i tím, že blesk dokonale zploští celou scénu, přesvítí jeho tvář, o polstrování lavice nemluvě. Takových fotek také pár máte, že?

A to je vše. Nic víc není třeba vysvětlovat – digitální fotoaparáty zkrátka dokáží ve špatných světelných podmínkách neuvěřitelné věci, a je nyní na vás, abyste se těmito kouzly nechali unést.

Pozor, bude to velká jízda. Nejspíš při tom:

- zjistíte, že noční a večerní focení je často napínavější než focení ve dne

-pochopíte, proč se vám ještě nikdy nelíbily fotky z různých večírků a oslav – kdo by se chtěl dívat na ty mrtvolně přesvícené obličeje vystupující ze tmy?

- budete kroutit nechápavě hlavou, až se budete příště dívat na fotbal, a zahlédnete neustálé dávky blesků ve foťácích nadšených fanoušků (kteří se prostě odmítají smířit s tím, že jejich blesk dosvítí tak dva tři metry, nikoliv třicet metrů tam dolů na hrací plochu).

Někdy se prostě bleskat musí…

Pokud se ptáte, k čemu pak tedy blesk je, zde je odpověď: velmi často se nám hodí k „přibleskávání“ ve složitých světelných podmínkách (když je světla naopak hodně). Samozřejmě, čas od času se dostaneme do situace, že prostě blesknout musíme, protože tma je opravdu příliš hluboká, anebo – což ještě častěji – fotíme něco, co se výrazněji „hýbe“.
Cenou za focení bez blesku totiž bývá delší expoziční čas, který nám může pohyb „rozmazat“. Příklad: jednou se mě kdosi ptal, jak má vyfotit večerní cyklojízdu v ulicích města. Že s bleskem jsou cyklisti hnusní a přesvícení, a bez blesku rozmazaní. Krutá pravda zní: žádná třetí cesta než tyto dvě neexistuje. Cyklisté se pohybují, expoziční čas bude při focení bez blesku vždy relativně dlouhý (i při vysokém ISO), tedy kola budou nepoužitelně mázlá. Tedy ano, zde se musíme smířit s „hnusně“ blesknutou fotkou  – focení je prostě často výběr menšího zla.

A samozřejmě, abychom zase blesky zcela neodsunuli do propadliště dějin – s dobrým externím bleskem (tj. tím, co přiděláváte na fotoaparát) se dají dělat zázraky. Můžete například – když zůstaneme na našem nevyfotitelném večírku – světlo rozptýlit odrazem o strop či stěnu, a lidé přece jen nebudou tak mrtvolně umělí… Ale vsadím se, že téměř vždy platí: bez blesku to v přítmí vždy dopadne lépe…

Jan Rybář

Praha (15. listopadu 2012) – Dohady o otravě nebyly nijak divoké ani samoúčelné – se závěrem, že Braheho mohla zahubit rtuť, přišli v devadesátých letech sami vědci zkoumající vzorky jeho vlasů a vousů. Přesně před dvěma lety byla tedy i kvůli tomu jeho hrobka v pražském Týnském chrámu otevřena k dalšímu zkoumání.

Pracovní otázka zněla: byly koncentrace rtuti v jeho těle tak velké, aby ho během několika dní zabily? A mohl se otrávit sám při léčbě svými lektvary se rtutí, nebo snad zahynul rukou vraha?
Dnes (15. 11. 2012) zveřejněné výsledky ovšem spekulace smetly ze stolu: stopy rtuti v jeho vousech sice byly, ale ve zcela normálních koncentracích. Podle analýz vědeckých pracovišť v České republice i Dánsku nebyl Brahe vůbec v posledních pěti až deseti letech svého života vystaven velkým dávkám rtuti.
„V době jeho smrti zkrátka nebyly v jeho těle zvýšené koncentrace rtuti,“ říká profesor Jan Kučera z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR, který za českou stranu prováděl analýzu odebraných vousů. „Rtuť ho nemohla v žádném případě zahubit, otrava to prostě nebyla,“ říká.
Další analýzy vzorků, například kostí, nadále pokračují, ale vědci od nich nečekají nic, co by mohlo potěšit milovníky záhad či konspiračních teorií. „Žádná překvapení ohledně rtuti další analýzy přinést nemohou,“ konstatuje.

Legendy a fakty

Tycho Brahe se roznemohl v říjnu 1601 na hostině u Petra Voka z Rožmberka – zemřel po dvou týdnech boje o život. To je vše, co víme s jistotou. Zbytek jsou legendy a dohady.
Nebylo to tedy na hostině u císaře Rudolfa II., jak se občas učí děti ve škole. A stejně tak nezemřel kvůli tomu, že mu praskl močový měchýř, protože nesměl vstát od císařského stolu. To už vědci dávno vyvrátili prostým argumentem: člověk není schopen zadržovat moč tak dlouho, aby mu praskl měchýř.
Johannes Kepler, jeho tehdejší asistent, a později nástupce v roli astronoma měnícího představy o vesmíru, si poznamenal, že Brahe v tu osudnou noc „pil trochu více, než měl“ a dle svého zvyku mu nečinilo problém zadržovat močení. Když se však později vrátil domů, nebyl už schopen močit vůbec. Den za dnem se poté propadal do deliria. Zemřel ráno 24. října 1601 ve svém domě na Hradčanech.
Více než 400 let pokračují spekulace o tom, co se mu vlastně stalo. Postupně lékaři na základě popisu symptomů dospěli k závěru, že šlo o urémii, tedy selhání ledvin. „Na urémii ukazují dochovaná svědectví, náš výzkum nicméně v této otázce nic napovědět nemůže,“ říká profesor Jan Kučera.

A co ta rtuť?

Již tehdy se ovšem podle historických pramenů šuškalo, že s jeho náhlou smrtí není něco v pořádku – a poprvé padla tajuplná spekulace, že byl otráven. Brahe, který žil v Praze od roku 1599 do své smrti v říjnu 1601, byl podle historiků „celebritou“ rudolfínských Čech. Takoví lidé mají vždy hodně nepřátel.
Dohadů o tom, kdo ho mohl zavraždit, existuje bezpočet. Oblíbeným podezřelým je i Johannes Kepler, který se prý toužil dostat k jeho unikátním záznamům, další – ještě divočejší – teorie tvrdí, že byl zavražděn na popud dánského krále, jemuž svedl manželku.
Tyto dohady přiživily výsledky dvou vědeckých studií z 90. let, které při zkoumání vlasů a vousů odebraných z hrobky objevily „vysoké koncentrace rtuti“. I proto se před dvěma lety vědci rozhodli hrobu znovu otevřít a provést testy modernějšími metodami.
Výsledek byl zveřejněn včera: vysoké koncentrace tam prostě nebyly. A proč se tyto studie mýlily? „Je možné, že zkoumané vzorky byly kontaminované,“ říká profesor Kučera.
Konec spekulací? Jedna kapitola nesporně končí. Jak se ovšem ukázalo vždy v uplynulých stoletích, dohady kolem Brahovy smrti jen tak nezmizí – vražda nevražda, rtuť nertuť.

Fotografové mají mnoho nepřátel a jsou to nepřátelé o to záludnější, že si mnozí ani neuvědomují jejich existenci. Pojďme se podívat na pár z nich.

1. nepřítel: špatné světlo

Tento nepřítel – tedy špatné světlo – vás asi nepřekvapí. Samozřejmě, dobré světlo je pro focení natolik zásadní, že fotografové se občas zdraví pozdravem „ať máš dobrý světlo“.
Ne vždy je ale začínajícím fotografům jasné, co to to špatné světlo vlastně je. Například: jakmile začne svítit slunce, všichni vyrážíme do lesů, parků, měst. A fotíme. Jenže: zkoušeli jste někdy fotografovat něco kolem poledne? Krásné slunce svítí o závod, říkali jste si nejspíš, tedy ty fotky musí být krásné. Jenže ouha: když je světla moc, obrázkům to nepomáhá, ale spíš škodí – kontrast mezi světly a stíny je tak velký (ve tvářích lidí, nebo ulicích měst), že často se vlastně ani pořádně fotit nedá.
Když je tedy světla moc, málokdy to může být opravdu „dobré světlo“. Zkuste někdy vyfotit tu samou scénu třeba v podvečer, kdy je světlo mnohem měkčí (dobrá, tím jsem vás asi nepřekvapil, že vpodvečer bývá krásné světlo). Tak tedy zkuste něco překvapivějšího – vyfoťte někoho při zatažené obloze. Anebo ještě lépe: zkorumpujte třeba své dítě něčím sladkým a požádejte ho, ať vám zapózuje v jasném slunečním dni někde uvnitř bytu. Třeba ho posaďte na kanape někde v rohu místnosti, kam nedopadá přímé sluneční světlo (ale jen světlo rozptýlené zpoza oken). Říkáte: Proč někoho fotit ve stínu?! Udělejte to, a uvidíte!
Cvak.
Vidíte to? Vidíte, jak tvář děcka je najednou krásně jednolitě nasvícená a jak barvy onoho kanape najednou září, ač vaše oko v těch místech vidí pouze nudný stín? Tedy světlo je třeba naučit se lovit, a je to lov vlastně neustálý. Jsou místa v Praze, kde je dokonalé světlo skoro vždy (v různých tajuplných průchodech či uličkách poblíž gotických chrámů), stejně pozoruhodné světlo je ale možné najít prostě náhodou téměř ledaskde. Moje žena už zná můj výraz, když se najednou někde nečekaně zastavím a zahloubaně hledím na její tvář. „Zase jsi našel světlo, že?“ optá se mírně nervózně, protože když najdu zajímavé světlo, chci často fotit, což ona vcelku logicky snáší tak maximálně dvakrát týdně.
Staňte se prostě lovci světla. Zkoušejte, cvakejte, pamatujte si, co a kdy fungovalo, a co ne. Jinak to nejde. Ale až na to přijdete, světlo konečně zkrotíte. A fotky budou o tisíc procent lepší.

2. nepřítel: lidé ve skupině

Tento nepřítel je velice záludný, málokdo o něm totiž ví. Na kurzech se vždy ptám na mnoho otázek, a na tohle je jedna z mála, na kterou vždy dostanu stejnou odpověď: „Když fotíte skupinu lidí, třeba na večírku, nebo při výletu s kamarády do lesa, líbí se vám ty fotky?“ Odpověď, jak jistě tušíte, zní: Ne!
Vysvětlím vám proč. Ono hojně opomíjené pravidlo zní: když fotíte skupinu lidí, každý člověk na té fotografii do ní musí zapadat, tedy musí být vyfotografován dobře. Vysvětlím: fotíte třeba nějakou akci – například slavnostní zahájení výstavy kaktusů se slavnými kaktusáři. Říkáte si, cvaknu si to hezky, jak se tady ti kaktusáři kolem mě rojí. Jenže ta fotka nějak nestojí za to, že? Působí chaoticky, roztříštěně. Totiž: jeden pěstitel se tváří zajímavě, ale druhý zrovna mrkl a z třetího je vidět jen kus zad.
Tedy to vyfotíte znovu: teď už druhý nemrká, ale ten první se zase zatvářil tak, jak kdyby mu právě uletěly včely. Nebudu vás trápit: fotka nebude dobrá, dokud každá z ústředních postav nebude dokonalá.
Ano, to bude problém. Ale nic se s tím nedá dělat – váš mozek vám nedovolí, aby se vám líbilo něco, co není harmonické. To proto se vám ještě nikdy nepovedlo vyfotit hezkou fotku přelidněného trhu, skupinu dětí na školním výletě nebo cokoliv jiného, kde je více lidí než jeden.
Špatná zpráva je, že se s tím vlastně nedá nic dělat. Ale zásadní prostě je chápat tento princip a vědět, že vyfotit skupinu lidí téměř nejde. Záchranné varianty jsou v podstatě dvě. První je cvakat tak dlouho, dokud se nestane zázrak a všichni se vám tam více méně náhodou hezky neposkládají. Druhou možností je prostě přiznat porážku a omezit počet lidí v záběru – kupříkladu můžete vylovit z davu jen dva nejpozoruhodnější kaktusáře, když je skupina jen dvoučlenná, šance prudce stoupají.

3. nepřítel: blesk v šeru a v noci

Blesk znáte. To je taková ta věc, co vám (pokud jste ještě pořád nevypnuli plnou automatiku, jak jsem vás o kus výše prosil) vyskočí kdykoliv, kdy je světla méně, než víc. Tedy skoro vždy, když už se začne stmívat, neřku-li v noci. Takto se chovající blesk je velký nepřítel, protože vám fotografie vlastně kazí.
Váš fotoaparát je totiž, jak již víme, chytrý, a díky vysokému ISO můžete fotit téměř potmě. A když ne potmě, tak v naprosté většině případů, kdy vám plná automatika bude blesk vnucovat, prostě bez blesku uděláte mnohem lepší fotku.
Zkuste si to – třeba někdy vpodvečer. Nechte automatiku odpálit blesk. Pak blesk zakažte (nejlépe v menu, či prostě jen tím, že budete fotit v režimu P na vysoké ISO). Vidíte ten rozdíl? První fotka je prostě taková divná – postavy jsou přesvícené, zbytek tone ve tmách, a když ne, tak světlo blesku vše učiní plochým, nudným a nerealistickým. Naproti tomu bez blesku vše vypadá mnohem napínavější, prostorovější, reálnější – zkrátka výrazně hezčí…
Na kurzech vždy říkám: a teď už to víte, a můžete se tedy jako já smát, až v televizi uvidíte třeba při fotbale, jak z ochozů večer blýskají tisíce světel blesků nadšených fanoušků (netušících, že blesk dosáhne na pár metrů, tedy v žádném případě ne až k hráčům…). Zkrátka, je to jednoduché, ale mnozí to prostě netuší.

Ale k čemu nám tedy ten blesk je, když ho nemáme používat v příšeří? Dobrá otázka, která má možná trochu nečekanou odpověď: blesk se nám hodně hodí ve dne, v plném slunečním svitu. Vsadím se, že doma máte pár fotografií typu: vy a sněhobílé hory, vaše dítě ve stínu domu a za ním ozářená zahrada, kamarád u piva a za ním Eiffelova věž. Všechny tyto fotky budou mít nejspíš společné to, že osoby na obrázcích vypadají jako černoši – tedy připomínají černočerné siluety. Je to proto, že čip aparátu není zase tak dokonalý, jak si myslíte. A není schopen zachytit tak velký rozsah světel a stínů, jaký po něm chcete (tedy ona postava v popředí je mnohem tmavší než zbytek scény). Ideální řešení zní: něco takového prostě nefoťte. Pokud není zbytí, či jde o opravdu unikátní obrázek, přichází konečně chvíle pro blesk. Tentokrát pro změnu přinuťte fotoaparát, aby blesknul – nastavíte to v menu, anebo zmáčknete nějaký čudlík, jímž blesk přinutíte „vyskočit“ (u zrcadlovek).
Cvak. Blesk nasvítí popředí a černoch v tunelu se změní ve víceméně použitelně nasvíceného člověka. Pokud vám přijde trochu mrtvolný, máte pravdu – ale focení je často volba ze dvou zel, buď toto, nebo nic…
A nemusí to být světelný kontrast takto divoký – zkuste někdy jen tak blesknout na někoho, kdo je v plném slunci. Uvidíte ten rozdíl – ostré slunce, jak už víme, fotografiím moc nepomáhá. Tvář oné postavy bude mít ve tváři mnoho ostrých stínů. Blesk je pomůže trochu vyhladit.

Teď vzhůru ke strojům! Hlavně foťte. Nebojte se chyb. Zkoušejte, co funguje, a co ne. Nefoťte západy slunce a barvy spadaného listí, na tzv. umění je vždy času dost. Pochopte, jak váš fotoaparát funguje, bez toho se nikam nedostanete. A nezapomínejte, že focení je řemeslo, které si musíte tvrdě vydřít.

Všechny díly:

1. Jak vybrat fotoaparát

2. Režimy fotoparátu

3. Iso, čas, clona

4. Harmonické pozadí

5. Focení a kompozice

6. Blesk a světlo

Pořád čekáte, že se dostaneme k pravidlům kompozice a že složitě rozebereme třeba tzv. zlatý řez, kompoziční pravidlo užívané po tisíce let?
Nedostaneme – ne že by nebylo důležité, ale k jeho dobrému užívání je třeba urazit poměrně dlouhou cestu. Zato vám chci odhalit jiné „tajemství“: na světě existují vlastně jen dva typy záběru (přičemž ten první skoro nikdo ze začínajících fotografů – ke své škodě – neužívá).

Udělejte následující pokus – a znovu k němu budete potřebovat alespoň jednoho trpělivého dobrovolníka. Postavte ho třeba někam do parku, anebo vlastně kamkoliv. A teď pojďme vyzkoušet ty dva typy záběrů:

1. Typ reportážní – fotíme zblízka širokoúhle

Teleobjektiv není jen na focení nosorožců – neobejdeme se bez něj ani například při pořizování portrétů…

Typ reportážní jsem si vymyslel já, ale nejspíš se mu nějak říká i odborně, ale mě, jak známo, teoretické pojmy moc nebaví. Fotí se tak, že používáte širokoúhlý objektiv, tj. nezoomujete (na objektivu nastavíte nejmenší možné „číslo“ ohniskové vzdálenosti – třeba 24 nebo tak něco). A ke svému objektu jdete co nejblíž – opravdu hodně blízko, tak že si na něj můžete téměř sáhnout.
Zkuste ho zabrat třeba od hlavy do pasu, jeho postavu nedávejte na střed fotky a do zbylého prostoru pěkně umístěte cokoliv zajímavého, co je za ním – park, město, cokoliv.
A cvak.
Nevadí, že fotka se vám vlastně moc nelíbí, chce to trochu cviku. O co nám jde, je ukázat, co vše se nám do obrázku vejde – je tam postava (pouliční prodavač v Káhiře, dítě před Sněžkou), ale také spousta dalších věcí (přecpaný trh v Káhiře, Sněžka a lesy kolem).
Tento typ záběru je možná nejdůležitější „kompozicí“ na světě – když zapátráte v různých časopisech, uvidíte ho všude. A co je na něm tak zásadního? Prostá věc: díky širokoúhlému záběru tam dostanete mnoho motivů najednou – ústřední postava je dominantní, ale pořád tam je ještě dost místa na to, abyste zachytili i atmosféru místa. Což je jeden z hlavních smyslů fotografování.

A teď udělejte ještě jeden pokus: vyfoťte tu samou scénu tak, jak ji fotí 90 procent lidí: prostě z pár metrů zmáčkněte onu postavu. Vidíte ten rozdíl? Ta druhá fotka je nuda, strašlivá nuda.
To proto je třeba chodit blízko, i když se vám to bude zpočátku trochu příčit (o fotografované postavě nemluvě).

2. Typ portrétní – fotíme z dálky se zoomem

Ještě zůstaňme v tom imaginárním parku. Teď si třeba řeknete: a já chci vyfotografovat jen obličej toho člověka. Pokud uděláte první, co vás napadne – tedy že k němu půjdete blízko a cvaknete širokoúhle jen jeho hlavu, se zlou se potážete. Ona hlava bude vypadat jako rekvizita z obludária – bude zdeformovaná, nos bude velký (opravdu hodně velký). No prostě tudy cesta nevede.
Tedy ono pravidlo: chcete-li vyfotografovat něčí portrét, je třeba zazoomovat – a případně použít váš druhý objektiv s větší ohniskovou vzdáleností, poodstoupit pár metrů a hlavu či postavu si přitáhnout.
Cvak.
Vidíte ten zásadní rozdíl? Fotka vypadá najednou dobře. Ale co je zásadní: všimněte si, že ústředním motivem snímku už je jen a jen onen člověk. Na prvním „širokoúhlém“ reportážním snímku je ještě mnoho věcí kolem: park, Sněžka, tržiště… Tady už ne – to proto se mu říká (tedy já mu říkám) portrétní typ záběru.

A to je vše? Ano, to je vše – samozřejmě existuje řada mezikombinací, ale pokud si nevyzkoušíte a nepřijmete za své, že existují tyto dva velmi rozdílné „světy“, nedá se vlastně fotit.
Můžete si nyní prohlédnout své fotky třeba z dovolené. Vsadím se, že drtivá většina bude focena z dálky. Tj. například přivezete 132 záběrů trhovců z Egypta. Všichni jsou hezcí a nic proti nim. Ale jsou to jen postavy, samé postavy.
Kdybyste alespoň jednou přišli opravdu blízko k němu (alespoň jeden z nich by vám to jistě dovolil), na fotografii by byl nejen on, ale i to, co byste přece tak rádi ukázali známým: tržitě, pyramida v pozadí, prostě atmosféra místa.

Tedy, až příště vyrazíte fotit, optejte se sami sebe: Jsem tomu člověku opravdu tak blízko, že si na něj mohu skoro sáhnout? Pokud ne, rychle jděte blíž!

Všechny díly:

1. Jak vybrat fotoaparát

2. Režimy fotoparátu

3. Iso, čas, clona

4. Harmonické pozadí

5. Focení a kompozice

6. Blesk a světlo