Co vlastně čeká fotografy a fotografování v éře umělé inteligence? Oslava 15 let mých kurzů fotografování je skvělá záminka popsat tři nenápadné, ale zásadní trendy. Platily sice i dříve, ale nyní jejich význam rychle stoupá.
Před pěti lety jsem sepsal podobný článek s názvem 10 let kurzů, 10 rad pro lepší fotky. Nic z toho platit nepřestalo, ale nová doba stále dokonalejších mobilů i nástupu AI vše přece jen trochu přeskupila. Dnes jsem tedy sepsal pár odstavců o oblastech, kde se dějí velké věci.
Trocha kontextu: V polovině října 2011 jsem více méně náhodou uspořádal první kurz focení pro pár nadšenců se zrcadlovkami (Fotografem za jediný den) a byl si jist, že to tou jednou výpravou do centra Prahy skončí. Jenže neskončilo – po 15 letech moje pomyslné počítadlo ukazuje skoro 500 celodenních kurzů pro foťáky a další desítky fotokurzů pro iPhony i mobily s Androidem. A tedy tisíce účastníků. Za tu dobu přibyl můj web o focení Fotoguru.cz, jeho anglická verze PhotoBohemian.com i sociální sítě (Instagram, Facebook) a ano, na stará kolena jsem se stal i YouTuberem.
AI vrací focení ke kořenům – autenticita je klíč k úspěchu
Bylo by zbytečné popisovat, co vše dnes umí umělá inteligence. Fotografové občas úpí, že svět je zamořen vizuálním smogem. To je nesporně pravda, ale v konečném důsledku to je pro focení a fotografy (většinou) dobrá zpráva. Protože dobrá fotka, tak jako dřív, v sobě musí mít příběh, emoci, autenticitu.
Jak to myslím? Zkuste vnímat jednoduchou věc: jaký typ vizuálního obsahu vás dokáže zaujmout, přibrzdit, přitáhnout? Řeknu vám to: cokoliv, z čeho na první pohled ucítíte, že to je reálné, opravdové a na hony vzdálené AI. Třeba cestovatelské fotky, v nichž se něco děje, reportážní fotky zobrazující fascinující příběhy, ale i všechny ostatní fotografie, do nichž se nějak podaří propašovat banální ujištění: tohle se vážně stalo.
Uznávám, ne pro každý žánr fotky to platí stejně – reálně krásná krajina to bude mít trochu těžší, protože ji přece jen AI zvládne zfalšovat trochu lépe. Lépe, než třeba autentickou cestovatelskou fotku plnou pohybu, děje a emocí. Samozřejmě, každý fotograf i divák si pod pojmem autentický představí něco jiného. Ale jsem si jist, že pokud bych měl budoucnost focení popsat jednou větou, bude znít: Kdo se dokáže vymezit vůči vizuálnímu smogu a bude opravdový, vyhraje.
Opravdu dobré fotky to budou mít snazší
Tohle je mé oblíbené téma, kterým “matu” lidi již 15 let – klíčová myšlenka zní, že je dobré chápat rozdíl mezi hezkou a opravdu dobrou fotkou. Fotka hezká je takový ten “běžný provoz”, tedy 99 % všeho, co zahlédneme každý den kolem nás na sítích – opravdu hezká kopretina na krásně nasvícené horské louce nás na tu zhruba vteřinu dokáže přitáhnout, ale pak zcela zákonitě zmizí z povrchu zemského. Už nikdy se na ni nikdo nepodívá.
Opravdu dobrá fotka je něco zcela jiného – je to fotka, která dokáže projít testem času a ještě se na ni někdo se zájmem podívá třeba za týden, měsíc nebo i deset let. Právě fotit opravdu dobré fotky je maximalistickým cílem špičkových fotografů.
Vůbec to neznamená, že je něco špatného na těch normálních hezkých fotkách, vůbec ne! Ale nesporné je, že to prostě budou mít těžší a těžší – AI dokáže vytvářet hezké věci nebývalou rychlostí a svět je jimi už unavený. Opravdu dobré a autentické fotky nabídnout (snad) neumí. Což je dobře ze stejného důvodu, jaký jsme řešili o odstavec víc: v éře vizuálního smogu mají opravdu dobré fotky naprosto zásadní místo.
Pravidlo pro éru dokonalé techniky: někdy fotit prostě nejde
Tipněte si, co je v posledních letech jedna z nejtěžších věcí pro lektora fotografování? Vysvětlit, že něco se zkrátka vyfotit nedá, anebo to nemá smysl. Protože majitelé těch technicky dokonalých hraček často nechtějí připustit, že fotit se prostě někdy nedá.
Zvlášť těžce to, přiznávám, nesou účastníci mých firemních kurzů – jsou zklamaní, že nedokážu hezky vyfotit během dvou tří vteřin na poradě jejich šéfa v černém saku sedícího proti oknu u parkoviště. Rychle dodávám: tohle vůbec není myšleno zle, kousavě nebo nechápavě. Vůbec ne! Jen to užívám jako důkaz důležitého fenoménu: mobily i foťáky jsou objektivně stále dokonalejší. Softwarová kouzla při úpravách dokáží stále víc, o světě AI nemluvě. Tedy sílí přesvědčení, že stačí mačkat spoušť a všechno jde. Což nestačí.
V těch logicky velkých očekávání se ztrácí podstata fotografování: dobrá fotka vznikne jen při souhře dvou prvků: skvělého světla a skvělé kompozice. Ano, zkušení fotografové si mnohdy dokáží pomoct, ale nic to nemění na tom, že spousta věcí prostě nejde (nejde = fotka bude za dané situace vždy ošklivá). A žádný fotograf na světě toho divného šéfa na divném místě z předchozího odstavce hezky vyfotit nedokáže.
Samozřejmě, vymyslet to s trochou snahy jde: šéfa přesuneme, scénu nasvítíme, stůl přestěhujeme – ale nic to nemění na původní tezi, která je pro mnoho lidí s mobilem v ruce bolestná: k dobré fotce prostě nestačí špičková technologie – 90 % úspěchu tvoří staré dobré řemeslo, tedy zvládnutí světla, kompozice i improvizace.
Zkrátka: focení se má a bude mít skvěle – ostatně jako skoro vždy za posledních 15 i 150 let.
