50 x pravidlo pravidel: Když to nejde, nefoťte

Jaké je nejdůležitější pravidlo, které by si měl začínající fotograf třikrát zopakovat před spaním, vyrýt na foťák nebo alespoň fixou napsat na ruku? Co by zachránilo každý den (doslova) stovky milionů fotek před zbytečným cvaknutím a jejich autory před otráveným konstatováním “něco dělá ten foťák – nebo já – zase blbě”?

To pravidlo pravidel zní jednoduše: Když to nejde, nefoťte.

Že jste ho neslyšeli? Ale slyšeli – to je takové to “Nefoť proti oknu, bude to hnusné. Nefoť o půlnoci, bude to hnusné. Nefoť Pražský Hrad v dešti, bude to hnusné.”

Ne každému začínajícímu fotografovi však hned dojde, že chyba není v něm, že problém není v tom, že to on NEUMÍ a je to hnusné. Problém je v tom, že to prostě NEJDE vůbec (a hurá tedy, chyba není ve vás).

Po pěti letech kurzů fotografování tímhle pravidlem zaútočím na účastníky hned zkraje – a řeknu jim, že umění fotit spočívá v přesné analýze toho, zda to za dané situace vůbec má smysl cvaknout.

Proč nešla vyfotit ukázka kung-fu

Ukázka kung fu - David Šejna
Tohle je zcela neřešitelné, a tedy nevyfotitelné: špatné světlo, špatné pozadí, šance pořídit něco slušného je blízká nule.

Ztrácíte se? Tak rychle příklad – před nedávnem jsem testoval Canon 80D (recenze zde), opravdu povedený stroj s opravdu povedeným objektivem. Mimo jiné jsem ho zkoušel i na bonsajovém festivalu, kde probíhaly ukázky kunf-fu. Viz fotka níže.

Tohle je zcela neřitelné, a tedy nevyfotitelné: špatné světlo, špatné pozadí, šance pořídit něco slušného je blízká nule.

Teď si asi říkáte: Hm, no to ses teda, frajere, moc nevytáhl, ta fotka není nic moc! Ano, nevytáhl, jenže ono to prostě nešlo a je to krásný příklad, kdy to za dané situace vlastně vůbec nejde, bez ohledu na foťák a schopnosti fotografa.

Proč to nejde v tomhle případě?

Kvůli světlu: je kolem poledne, a světlo je tedy moc ostré, velké kontrasty spolehlivě zahubí skoro každou fotku. Barvy budou navíc takové nějaké “vyšisované”. Blesk zde moc nepomůže.
Kvůli oblečení: černé kung-fu oblečení ještě posiluje kontrastnost scény a vlastně to nemůže dopadnout dobře, poměr nasvícení obličej/oblečení dopadne vždy blbě.
Kvůli špatnému pozadí: jde o veřejnou produkci na nádvoří zámečku – tedy je nulová šance nějak “zklidnit” pozadí, aby bylo hezké, harmonické, “čisté”. Vždy bude rušivé a fotku zahubí.
Kvůli nevylepšitelné kompozici snímku: fotím z hlediště, tedy nemám nad ničím moc kontrolu, nemohu blíž, abych udělal nějakou rozumnější kompozici, nemohu přinutit bojovníky, aby se třeba trochu podřídili světlu. Prostě marnost.

Zkrátka to nejde a je tak trochu zbytečné se o to pokoušet – takto kruté to je…

Mimochodem, můžete se ptát, a jak něco podobného vyfotit?

V danou chvíli by byla jediná šance přinutit účastníky zapózovat v nějakém rozumnějším světle, třeba někde pod stromy, případně je nějak relativně složitě nasvítit externím bleskem (ideálně s alespoň jedním softboxem), zároveň vymyslet jiné pozadí, a přesunout je tedy třeba někam do zeleně pod strom k hezké staré zdi. A zkusit pár variant kompozicí, od akčnějších reportážních, po klasický (a jednodušší) portrét…

Vyfotit nejde skoro nic

Výše zmíněný a poněkud depresivní příklad má přece jen v sobě zrnko pozitivna – fotka alespoň vznikne. Bude sice hnusná, ale vznikne, alespoň na památku.

Mnoho situací však spadá do ještě krutější kategorie: kdy to prostě nejde vůbec, kdy jsou proti nám navíc ještě fyzikální principy focení jako takového.

Klasickým příkladem je častý dotaz na kurzech nebo na mém fóru – jde o něco ve stylu: “Jak mám dobře vyfotit mé dítě hrající večer volejbal v naší staré školní tělocvičně?” Tady to – zní krutá odpověď – prostě nepůjde vůbec, protože se ona situace vymyká technickým možnostem aparátu: fotka bude rozmazaná, anebo velmi ošklivá (to když na scénu blesknete nějakým silnějším bleskem). A je tedy jedno, zda máte foťák za deset, nebo sto tisíc…

Pojďme tu depresi tedy nějak rozebrat a utřídit.

Fotit nejde, když…

1. Když svítí slunce moc

Praha
Tohle prostě nemá smysl fotit, nudné světlo, nudná kompozice. Lépe to za dané situace nejde… Neupravená fotka.

Začátečníkům občas nedojde, jak krutě zásadní a tím pádem podceňovaná je ona “banální” poučka, že pro focení je třeba dobré světlo. Když není, nedá se fotit, a většinou to je tedy zcela mimo naši kontrolu a nejsme to schopni nijak ovlivnit.

Nadbytek slunce je patrně nejčastějším problémem při fotografování – a je o to nebezpečnější, že si ho mnozí neuvědomují. Ač se začínající fotografové obvykle ze slunce radují, realita je pak krutá: fotky budou plné kontrastů, lidem nebude vidět do obličeje, barvy budou vyšisované, bude to takové celé nějaké dosti plonkové.

Co nejde například fotit:
– Dítě stojí v pravé slunečné poledne na Karlově mostě
– Domorodec kráčí po Sahaře
– Kamarád cyklista hrdě pózuje na hřebeni Šumavy
– Kamarádka lyžařka hrdě pózuje na sluncem ozářené sjezdovce
– Krajina je zalitá intenzivním světlem

Výjimky: Neexistují – v plném slunci se prostě fotit nedá, snad s výjimkou hry se stíny typu “černé postavy proudí městem”.

Co s tím: Tmavý obličej či stíny v něm občas dokáže prosvětlit blesk, to je jediné a někdy docela účinné řešení (pro situace typu dítě na mostě, kamarád cyklista na Šumavě). Ale obecně to moc nepomůže, plonkovosti se nezbavíte, protože fotka bude taková nějaká divná.

2. Když slunce nesvítí

Nedostatek slunce je většinou stejně ničivý jako jeho nadbytek, byť přece jen občas nějaká naděje vysvitne. V zamračeném dni se téměř nedá fotit (tedy rozumně fotit) ve městě nebo v krajině, fotky budou z definice nanicovaté.

Co nejde například fotit:
– Krajina v zamračeném dni
– Město v zamračeném dni
– Domorodec v džungli v zamračeném dni
– Výlet do hor s nudně zataženou oblohou
– Portrét manželky, která je v blbém světle prostě nasvícená z definice tak nehezky, že bude vždy nespokojená

Mánes Praha
Jedna z mála šancí jako fotit město je počkat na soumrak – tady to je alespoň trochu koukatelné. Neupravená fotka.

Výjimky: Pokud bude nedostatek hezkého světla kompenzován něčím jiným, fotka samozřejmě šanci má (zářivé barvy přírody, tajuplná mlha….). Stejně tak zamračený den dokáže vykřesat krásné světlo v interiérech (světlo není přímé), a pokud je sice zamračeno, ale světlo je poměrně intenzivní, může to být třeba v bytě světlo dokonce zcela fantastické.

Co s tím: Obecně se s tím moc dělat nedá, jediné řešení je použít nějaké “umělé zvýrazňovače”, a prostě fotku v nějakém editoru trochu “pozvednout”, aby alespoň vyšisované barvy byly trochu výraznější. Nic to většinou nezmění na faktu, že fotka bude obvykle na nic.

3. Když je světlo umělé

Dalším bezmála neřešitelným oříškem je focení v umělém světle, které je opět téměř vždy plonkové a nic moc neumožňující.

Co nejde například fotit:
– Večírek se sousedy u nich doma
– Vánoční večeře u vás doma
– Porada vaší firmy nasvícená 10 let starými zářivkami
– Prodejna koberců v Asii nasvícená podivně barevným světlem
– Ulice v Praze nasvícená žlutým světlem lamp, které jsou opravdu žluté

Výjimky: Pokud je zdroj světla kvalitní (má dobrou/zajímavou barvu/teplotu) a nasvicuje jen část fotky, může to dopadnout dobře. Například na koncertu, je-li hudebník dobře nasvícený bodovým světlem (a moc se tedy nehýbe, viz dál).

Co s tím: Ošklivou žluť umělého osvětlení obvykle dokážeme zlikvidovat změnou nastavení vyvážení bílé. Ne vždy se to podaří, a fotka zevnitř stejně bude obvykle maximálně na památku.

4. Když chybí dynamický rozsah (= proti oknu to nejde)

Každý ví, že fotit “proti oknu” jaksi nejde – vznikne obvykle jen černá silueta proti bíle zářícímu moři světla.

Konstantinův oblouk v Římě
Konstantinův oblouk v Římě prostě nejde vyfotit… Buď je tam oblouk, ale není nebe… (anebo, viz dále…)

Méně logické ovšem mnohým přijde, že stejně tak (a ze stejného důvodu) nejde vyfotit například mnoho výrazně banálnějších věcí. Třeba postavu manželky na břehu moře nebo nějakou věž při procházce městem – v běžném až pravděpodobném případě, kdy na manželku či věž nesvítí přímé světlo, totiž bude obé výrazně tmavší než obloha za nimi. Ano, dokážeme to vyřešit kompenzací expozice, fotku dokážeme celkově zesvětlit a postavy vytáhnout ze stínu, ale obloha kamsi zmizí…

Proč to tak je? Foťáky mají ve srovnání s lidmi výrazně menší tzv. dynamický rozsah, tedy schopnost zachycovat rozdíly mezi světly a stíny. Což znamená až překvapivě často, že se prostě nedá fotit.

Co nejde například fotit:

Konstantinův oblouk v Římě
…anebo je tam nebe, ale oblouk je jaksi temný…

– Kdokoliv cokoliv v místnosti, kde musí být vidět okno (což je skoro vždy)

– Krajina, v níž je nebe výrazněji světlejší než zbytek scény (což je skoro vždy)

– Město, v němž se nám do focení zastíněných kousků připlete nebe (což se připlete skoro vždy)

– Postava, která má obličej ve stínu a za ní je výrazně světlejší nebe (což je skoro vždy)

– Postava ve stínu, za níž je třeba kus ulice či cokoliv světlejší (což je skoro vždy)

HDR
Jediná šance je HDR, tedy “smíchání” obou (či více) obrázků…

Co s tím: Cesty jsou dvě, obě zahrnují úpravy v počítači. Pokud je rozdíl relativně malý, jde například nebe “vytáhnout” z rawu, což je jediná možnost, jak s tím něco provést v případě, že na obrázku jsou lidé.

Pokud tam nejsou, stojí za to zkusit vše vyřešit pomocí HDR, tedy složením záběru z několika dílčích snímků – to je často jediná rozumná varianta. (Více o HDR zde v samostatném článku).

A samozřejmě, postavu schovanou ve stínu je možné i přisvítit i bleskem , jak jsem zmínil výše – hezké to ale nejspíš stejně nebude.

5. Když se něco pohybuje v bídném světle

Jak už jsem zmínil o trochu výše, nejvíce vzteku způsobí začínajícím fotografům zjištění, že jejich vysněný foťák za desítky tisíc neumí vyfotit něco banálního – tedy pohyb v nevalném světle. Jenže to nejde – fyzika je fyzika.

Co nejde například fotit:
– Podvečerní fotbalový zápas školního týmu
– Taneční vystoupení v nevalně nasvícené školní tělocvičně
– Cyklistické závody v hlubokém lese a za zamračeného nebe
– Pes běžící před soumrakem parkem
– Svižné dítě na houpacím koni v místnosti za šedivého dne

Co s tím: nic moc se dělat nedá: vždy proti sobě budou stát dvě veličiny: aby se podařilo zmrazit pohyb, je potřeba rychlý čas (alespoň 1/250, ale obvykle výrazně kratší). A aby bylo možné docílit rychlého času v blbém světle, je potřeba mít možnost nastavit vysokého hodnoty ISO. No a těch se bude nebude dostávat, anebo i když ano, fotka stejně bude šumět.

6. Když je něco daleko v bídném světle

Tohle je další častý bolehlav, s nímž je dobré smířit se poměrně rychle – když je špatné světlo, nedá se nejen fotit pohyb (viz výše), nedá se ale ani zoomovat. Zní to banálně, ale osobně po pěti letech pořádání kurzů focení právě tuhle větičku považuji za jednu z těch pravd, jejichž rozšíření by celosvětově přiblížilo příchod fotografického ráje – tak ničivé je její ignorování.

Ondřej Hýbl
Zóna, v níž se nedá fotit, je při zoomování opravdu blízko… tady, při představení japonského divadla, to je už na hraně… Canon 80D, ISO 2500, čas 1/100…

Zkrátka: fotíte-li něco z ruky, pro neroztřesení obrázku stačí čas plus minus 1/15… Když se ale rozhodnete třeba jen o něco málo zazoomovat, a vše se změní – už je potřeba času výrazně kratšího, tedy vyšší ISO.

Jinými slovy: v blbém (= málo intenzivním) světle se vlastně vůbec zoomovat nedá.

Novopečený fotograf se velmi často a velmi rychle dostane do situace, “kdy to prostě nefotí”… Nebezpečí tohoto chytáku je zřejmé: ne každý hned pochopí, proč to nefunguje, proč jsou ty fotky rozmazané – to proto tolik špatných fotek.

Na kurzech to vždy ukazuji na příkladu – abych i za normální poměrně slušného světla v učebně dosáhl při focení portrétu na použitelný čas cca 1/100 musím někdy vyjet až na absurdně vysoká čísla ISO – například 12 800.

Ona hranice, kdy to “najednou nejde”, je vždy tedy hodně, možná až děsivě blízko.

Co nejde například fotit:
– Peroucí se dítě v rohu kavárny, na nějž matka zoomuje z pár metrů
– Zpěvák na nevalně nasvíceném jevišti, k němuž nejde jít blíže než na pár metrů
– Detail fasády domu ve špatném světle (před západem slunce)
– Portrét (se zoomem) manželky v místnosti
– Mnich kráčící temným klášterem pár metrů od vás

Co s tím: Nic moc. Jen maximálně zvednou ISO, snažit se foťák nějak opřít, aby stačil poměrně dlouhý čas, případně se snažit používat světelná skla. A ano, pokud možno prostě jít blíž…

7. Když někde nejsou lidé (krajiny a města)

Bílé Karpaty
Krajinu má smysl fotit jen tehdy, pokud bude výsledkem dechberoucí “obraz”… Jinak to nebude fungovat…

Tohle je poměrně drsné konstatování: krajiny a města se vlastně pořádně nedají fotit, navzdory tomu, že se o to neustále všichni pokoušejí.
Jde to jen v naprosto unikátních situacích, kdy je na straně fotografa štěstí (tedy je dobré světlo) a navíc má velké znalosti kompozice…
Fotografovat lidi v krajině i ve městech je též těžké, ale když se to povede, fotka má šanci přece jen něco říct a přežít – má v sobě kus emoce a příběhu. Naproti tomu, fotit věci statické je často zhola nemožné a nemá to prostě smysl.

Co nejde například fotit:
– Všechny ty fotky, na něž se už nikdo nikdy po dovolená nepodívá: 77 fotek schodišť v Římě, 325 pohledů na mořskou zátoku, 287 snímku lesa v Bílých Karpatech
– Veškeré fotky krajiny (když nevypadá jako obraz)
– Veškeré fotky z města (pokud nevypadají jako obraz)
– Veškeré fotky interiérů (pokud nevypadají jako obraz)
– Veškeré statické fotky (pokud nevypadají jako obraz)

Výjimky: Samozřejmě, i v krajině a městě se dají vyfotit fotky, které mají šanci být fotkami v pravém smyslu slova, ne jen obrázky na památku. Vyžadují však ony dva bezmála nesplnitelné faktory: světlo a hodně zkušeností (včetně úprav fotek).

Co s tím: To je prosté: fotit ve městě a krajině jen tehdy, kdy výsledek bude dechberoucí obraz. Jinak to nemá smysl, fotka zemře pár vteřin po svém pořízení.

8. Když je někde moc lidí

Fontána di Trévi
Fontána di Trévi se dá vyfotit pouze tak, že davy se prostě nějak do toho obrázku zakomponují… (Neupravená fotka)

Z minulého bodu vyplývá, že statické scény z měst a krajin nemá smysl moc fotit, protože to téměř vždy nemá šťávu a dopadne to prabídně. A že lidé jim dokáží pomoci, protože jsou prostě nositeli toho klíčového, co dělá obvykle fotku fotkou: příběhu a emoce.

Jenže když je lidí na obrázku moc, nastane další pohroma – fotka prostě dopadne též blbě. Jinými slovy: fotit skupiny lidí nejde, obrázky budou vždy působit chaoticky. To zná každý, kdo se někdy pokoušel vyfotit třeba dětský večírek. Vždy se někdo otočí zády, vždy někdo bude vypadat nepříliš inteligentně, vždy se něco pokazí.

Jenže, zní logicky kruté pravidlo, pak ta fotka prostě nebude dobrá – náš mozek touží po harmonii a fotka se mu bude líbit jen tehdy, pokud v ní harmonii zahlédne…

Co nejde například fotit:
– Jakýkoliv rodinný výlet, kde je na fotce více než jeden člověk v pohybu
– Jakákoliv fotka z ulice s lidmi
– Téměř jakékoliv fotka z jakékoliv akce, na níž je více než jeden člověk
– Skupinová fotka á la svatba nebo škola na níž je více než jeden člověk
– Jakákoliv fotka s něčím pohyblivým, je-li toho více než jeden kus (koně, psi, lodně na vodě, atp…)

Výjimky: Každému fotografovi se jednou za čas povede nějaká fotka, na níž se lidé nějak zázračně a náhodně uspořádají – zpravidla to je pak fotka opravdu magická.

Co s tím: Cesty jsou dvě. Tou první je snažit se tohle pravidlo prorazit statisticky – pokud uděláte na dětském večírku fotek například 400, je možné, že jedné se všichni aktéři nějak zázračně a půvabně uspořádají a bude to fungovat. Druhá cesta je jistější: omezte počet lidí na fotce, případně si při focení vždy vyberte jednu ústřední postavu a zbytek rozmažte za hloubkou ostrosti.

9. Když je blbé pozadí

Pohyb hvězd
Marná sláva, snaha byla, ale to svítící město v dáli na pozadí prostě tu fotku kazí…

Poměrně zásadní chyba pronásleduje začínající fotografy na cestách – zahlédnout něco skvělého, třeba buddhistického mnicha spokojeně meditujícího na břehu jezera. Jenže v té euforii zapomenou, že hezký objekt sám o sobě nestačí. Pokud fotku cvaknout tak, že za mnichem je třeba kus auta, silnice, prostě zcela cokoliv neharmonického, fotka v tu chvíli zemře a bude nehezká.

Bez hezkého pozadí se prostě nedá fotit – a často to je opět limit zcela nepřekonatelný, viz například příklad ze samého začátku článku: vyfotit onoho chlapíka předvádějícího kunf-fu nejde i kvůli tomu, že vždy za ním bude něco nehezky rušivého.

Co nejde například fotit:
– Kdokoliv a cokoliv v městě na místě, kde není kus něčeho harmonického
– Dítě na pískovišti uprostřed ošklivých domů
– Postava v místnosti před ošklivou zdí
– Jakákoliv rozpohybovaná scéna na nepříliš hezkém místě
– Zvíře v Zoo pobíhající před ošklivým pavilonem

Výjimka: Podstatnou výjimkou z oné skepse jsou portréty v různém industriálním/městském prostředí, kde naopak celkově ošklivé pozadí (ušmudlaná stěna) dokáže vytvořit zajímavý kolorit.

Co s tím: Rada je prostá – za každou cenu se snažit do fotky narvat něco harmonického, hezkou zeď, bariéru zeleně ze stromů, nebe…Samozřejmě záleží na tom, s jakým objektivem fotíme, při zoomování je šance vylhat se ze špatného místo trochu větší, navíc může pomoci práce s hloubkou ostrosti.

10. Když kompozici “něco” chybí

Kompozice
Ač to tak nevypadá, tohle není aranžovaná fotka, prostě jsem manželku cvakl na jedné venkovní oslavě. Byla to dost fuška, protože světlo pod plachtou bylo nazelenalé, pozadí nic moc… A na každém, opravdu každém detailu záleží… (Fotka je bez úprav).

Krutá pravda o dobré fotce zní: Fotka prostě musí být dokonalá, jinak ji divákův mozek prostě za dobrou považovat nebude.

Nedílnou součástí dokonalosti je dokonalá kompozice, tedy to, jak jsou jednotlivé věci ve fotce poskládány. Začínajícím fotografům trvá obvykle nejméně 15 – 20 let než pochopí, že právě práce s kompozicí je podstatou fotografování a že před ní není úniku. A že právě kompozice je opravdu jediné, na čem (kromě práce se světlem) ve focení záleží.

Na kurzech tomu říkám “depresivní vložky” – stačí třeba foťákem otočit o pár stupňů, a zajímavý obrázek zahyne. Stačí, aby fotografovaný pohlédl na obrázku někam jinam, a snímek zemře. Stačí malá, drobná nedokonalost, a fotit se prostě nedá, přesněji: nemá to smysl.

Co nejde například fotit:
– Krajina, v níž chybí nějaké výrazné linie
– Krajina, v níž chybí výrazné nebe
– Pražský Hrad z břehu Vltavy s výjimkou asi tří míst, kde to funguje
– Náhodné postavy v reportážních fotkách nezapadají do asi 20 hlavních kompozičních pravidel
– Dítě hledící na pískovišti vytrvale na pískoviště nebo do objektivu

Co s tím: Pochopit, že kompozice je klíčovým stavebním kamenem fotky a že záleží na naprostých detailech – protože to prostě musí být dokonalé. Zkoušet, dívat se kolem, být lehce skeptický ke svému focení. A vydržet pár desítek let, než se věci pohnou… (No a no, trochu vtipkuji, i když…)

Závěrem: Kdy tedy lze fotit?

Pokud nyní trochu propadáte trudomyslnosti, přece jen optimistický závěr. Je samozřejmě mnoho situací, kdy fotit lze.

Tedy: Fotit má smysl, když se v perfektním světle na perfektním pozadí odehrává něco tak perfektního, co má šanci dát vzniknout perfektní fotce, tedy obrazu schopnému dokonale zachytit kouzlo onoho okamžiku tak, aby ona dokonalost byla zjevná ještě někomu jinému a i po delším období než právě teď.

Jednoduché, že?

20 komentářů

  1. Není-li to nadsázka, pak je to přespříliš trudnomyslné čtení. Mnoho expozičních problémů, lze alespoň částečně pořešit fotografováním do RAW a následnou úpravou na počítači. Kompozici částo zachrání vhodný ořez. IMHO je v časech digitální fotografie lépe fotit, třídit a upravovat, než přemýšlet, nefotit a ztratit zajímavý záběr…

    • Zdravím a díky za komentář – jasně, nadsázka to trochu je. A máte samozřejmě pravdu, hodně se toho zachránit dá, na druhou stranu záchrana většinou stejně nevede ke slušné fotce… Tedy je opravdu šikovné dopředu přesně vědět, zda to může nějak dobře dopadnout či ne, to jsem v zásadě hlavně chtěl říct… Mějte se! JR

  2. Opravdu hodně chmurné čtení. Ale jak často chceme mít fotky – jak se s oblibou říká – dech beroucí? Nerozumím proto, abych si cech rak perlička na různých webových stránkach, abych se hlásil do soutěži atd. Počet fotografujjicich lidi (ne fotografů) je mnohem, mnohem větší než ti, kteří se jakkoliv a kdekoliv prezentují. A přesto je mnoho z nich spokojeno s obrázky, které mají. Každy z nich totiž dokáže vyvolat vzpomínku na danou chvil, místo, osobu a vzbudí emoce, které by jinak nebyly. Kolik je lidi, kteří maluji – jen tak, pro potěšeni, pro radost z té činnosti. A netouží po tom, aby se jejich obrázky někde dorazily za horentní sumy. A snad ještě jedno. Složité rozbory kompozicí, posuzováni pozadí, vhodnosti toho nebo onoho – znáte to – hlavní pravidlo je to, ze žádné pravidlo není. Jestli mám z fotky radost, jestli vzbuzuje pocity, o kterých jsem psal výš – je vsechno v pořádku a ja se u jejich prohlížení vracím v čase a vybavují se mi věci, které by bez fotky byly zapomenutý. A to myslím si stojí za to. Amatéři směs přece není ostuda. Umíte si představit tu hrůzu, kdyby všichni byli dokonalí? Kdyby všechny fotky byly dokonale? I ta nejskaredejsi žena ma svého obdivovatele, tak to je na světe zařízení a je to dobře. Nechme žít i ty, kteří nedělají dokonale fotky, ale mají z nich radost…

    • Karle, zdravím Vás a díky moc za komentář, ano s tím zcela souhlasím a je to hodně zásadní nuance toho všeho. Samozřejmě, hodně fotek prostě máme na památku a co víc, mnohé fotky v různých soutěží by prostě opravdu být neměly, protože se na ně nikdo s gustem dívat nebude. ALE: jak píšete, jedním z hlavním smyslů focení je to, aby přinášelo radost, tedy rozhodně bych to nikomu nebral.
      Na stranu druhou – hodně lidí si koupí foťák a pak jsou smutní, protože – viz článek – ta fotka z poledního Karlova mostu je nějaká divná, to dítě nějak tím drahým foťákem nejde vyfotit při fotbalu ve večerní tělocvičně atp…
      Snažím se tedy pořád vysvětlovat, že je bohužel opravdu hodně situací, kdy nejde fotit ve smyslu 1. nejde to fyzikálně, fotka nemá šanci vzniknout, 2. okolnosti jsem tak blbé, že to dopadne špatně… To ne nutně znamená, že by fotka vůbec neměla být na památku cvaknuta vůbec… Mějte se!
      JR

  3. Výborný článek, žel si ho přečtou většinou lidi, kteří se fotografování věnují a mnohé z toho tuší. Každopádně super web, moc vám děkuji za inspiraci.

    • Děkuji za pochvalu! Nu a ano, to máte pravdu, kdyby je někdo trochu varoval při nákupu foťáku, hezkých fotek by bylo na světě více… Mějte se, JR

  4. Jan Kotlík

    Vážený guru Jene, díky za inspirativní článek a pod vlivem přečteného si dovoluji (předem se omlouvám) doplnit Vaše heslo z kurzu, po úpravě by tedy znělo: Číhejte na světlo a kompozici jako tygr na kořist.
    Zažívám mnoho krásných “loveckých” dobrodružství, díky za vše a těším se na další.

  5. Jaroslav Všetička

    Dobrý den.Protože znám Vaše fotografické myšlení z fotokurzu jsem trochu zdecimován a asi zahodím výbavu i s rukama. Ale vím,že vždycky slevíte z odborných požadavků a “necháte” nás amatéry fotit pro radost a myslet si jak nám to jde. Pan Karel mně muví ze srdce, co je dobře a co je špatně? Co je kýč a co není? Kdo má ten úžasný rozum a přehled,že o tom rozhodne? Jsem pro odbornost v každém oboru všemi deseti ale člověk chce i žít a třeba i fotit zcela svobodně. Váš Jaroslav Všetička

    • Jaroslave, díky za komentář, nic nezahazujte a foťte vesele dál! Však tušíte, jak to celé myslím, nejde o to rozhodovat, co je dobré a co je špatné, to 1. já nikdy z principu nedělám 2. to je již zcela jiná úroveň úvah… Klíčové je, aby zejména začínající fotografové nebyli překvapení, že nový skvělý foťák za 30 000 nefunguje, protože se poukoušeli vyfotit Prahu v zamračeným dni a nechápou, co je špatně, to jest hlavním motivem toho, co se snažím psát: že aby fotka opravdu měla šanci být co nejlepší, musí být podmínky opravdu zcela ideální (což nejsou skoro nikdy)… Mějte se! JR

  6. Dobré odpoledne Jane,
    vidím že článek vyvolal tak trochu emoce, a to je dobře. Jen mám trochu
    obavy, že spoustu lidiček to odradí od focení :-). Ale na druhou stranu,
    pokud lajitští fotografové začnou u focení alespoň trochu přemýšlet,tak
    článek má smysl a výpovědní hodnotu. No a co se týče mě, tak v některých
    věcech si troufnu Vám oponovat. Dle mých jakkoli amatérských zkušeností se
    dá fotografovat skoro vždy a za jakéhokoli(i špatného)světla. Za deště,
    mrholení,sněžení,při totálně ponuré a zatažené obloze,tak i za poledního
    slunce s vymeteným nebem. Ale naprosto zásadní a důležité je vědět co a
    jak chci vyfotit, bez toho do “terénu” vůbec nejdu. Patřičná fotovýbava to
    jen doplní.Já takové focení miluji, když je hnusně a skoro nikoho venku
    nepotkáte. Domů se vracím jen s několika fotkami a po selekci mi zůstane
    třeba jen jedna,dvě. A přesně jak říkáte Jane, kompozice je stavebním kamenem
    fotografie a i to “špatné” světlo se dá využít pro zachycení atmosféry, kterou
    autor snímku hledá a chce zachytit.
    Přeji hezký a pozitivní den :-).

    • Aleši, zdravím a díky za komentář… Ano ano, trochu emocí se vždy hodí! Samozřejmě, i při různých ponurýách podmínkách se dá foti a mnohdy to dopadne výborně, to je jasné… Zrovna teď jsem se vrátil z kurzu, kdy jsme fotili na Staromáku – když na chvíli vylezlo slunce (krásné podvečerní v kombinaci s ocelovými mraky, paráda), vlastně cokoliv bylo krásné. Když pak slunce na chvíli zalezlo, šance vyfotit něco typu “někdo stojí na náměstí” nebo prostě jen “náměstí” byla blízká nule, bylo to prostě ošklivé… Což ale, jak píšete, vůbec neznamená, že by nešlo vymyslet něco jiného á la tajemnou atmosféru v průchodech poblíž… Tedy pro mě je klíčové v pravou chvíli poznat, že ta a ta fotka nemá šanci… Mějte se a dobré světlo přeji! h

  7. Tak depresivnejsi clanek o fotografovani jsem snad jeste necetl. Jste nepochybne profesional, ale ja se radeji budu divat na vase snimky, nez cist vase clanky. Podle meho takoyto clanek vubec nic neprinasi, krom blbe nalady po jeho precteni. Radsi fotte!

    • Pavle, zdravím Vás a díky za komentář… On by ten článek neměl být depresivní, ale věcný – moje zkušenost po pěti letech kurzů focení je ta, že mnoha lidem tahle jednoduchá pravda často uniká: že prostě v mnoha situacích ani největší borec nic vyfotit nezvládne… Mějte se! JR

    • Depresivní ? Jak se to vezme. Realita občas bývá krutá :-).
      Lehce depresivní možná hned po přečtení, ovšem pokud si to člověk nechá trochu projít hlavou a vstřebá informace, tak naopak.
      Pochopil jsem, co bylo špatně u fotek, který mi nevyšly a že by se asi moc nepovedly ani profíkovi a to je povzbuzující.
      Moc pěkný článek (ostatně jako všechny, které jsem zatím četl) moc díky za ně.

  8. Dobrý den pane Rybář,
    Vás web čtu už nějakou dobu a to poctivě. Díky moc za něj! Dáváte nejen mi inspiraci a podstatné informace, ale hlavně naději, že i my amatéři máme šanci udělat dobrou fotku (třeba mě hodně potěšilo číst o tom, že nezáleží tolik na foťáku, jako na tom, kdo ho drží).
    Trochu mě mrzí, že někteří nepochopili dobrý úmysl tohoto článku a mají jej za negativní. U mě je to spíše naopak – (na spoustu věcí v něm popsaných jsem musel přijít sám a to trvalo, spousta zbytečných fotek… ) kdybych si ho přečetl dříve, pochopil bych, proč nemůžu udělat dobrou fotku kamarádům při florbalovém turnaji v tělocvičně aj. A samozřejmě bych se o to pak ani takhle zbytečně nepokoušel.
    Snad si ho začátečníci přečtou jako jeden z prvních článků. Myslím, že jen trošku uvažujícího člověka neodradí od focení, to spíše ty stále nepovedené fotky dokáží odradit víc.

    Ještě jednou díky za tento článek a celý web (vlastně dva weby) a ať se Vám i nadále daří!

  9. Martin Dvořák

    Dobrý den, trochu mě zarazilo, že nejde fotit proti oknu. Naopak! Tohle je hodně stará “poučka”, která ovšem zcela zabíjí kreativitu. S bodovým měřením expozice nebo záměrnou korekcí do plusu se proti oknu a vůbec proti světlu fotí krásně a je to mnohem zajímavější, než ve směru světla.

    • Dobrý den, samozřejmě, netřeba to brát doslova – technicky to jistě jde, ale pro běžné focení to nemá smysl, protože to v podstatě vždy dopadne ošklivě – a nejde nutně o okno, ale o cokoliv s velkým dynamickým rozsahem, co začátečníci často nedokáží pochopit… Že prostě nejde vyfotit něco á la piju pivo pod slunečníkem a za mnou jsou Alpy… Zdravím, JR

  10. Po přečtení článku si kladu otázku proč autor vůbec fotí? Ne každý, má ambice, nebo touží fotit jako Bryan Peterson. Co na tom, že tobě, moje fotka nic neřekne a není “fantastická”. Když já, při pohledu na ní, cítím vítr na své holé lebce, pnou mi svaly na nohou námahou, teče mi pot po tváři z toho tvrdého výstupu na alpský vrchol. Mozek mi zaplaví pocit blaha z úchvatného výhledu, který mi fotka připomene. Každá fotka je skvělá, protože zachycuje neopakovatelný okamih, který je pro autora něčím výjimečným. Proto snad lidi fotí, aby si tyhle chvíle připomínali…

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*