Fotokurz 6: Fotografování, blesk a světlo

Největší nepřátelé: slunce, lidé, blesk

Fotografové mají mnoho nepřátel a jsou to nepřátelé o to záludnější, že si mnozí ani neuvědomují jejich existenci. Pojďme se podívat na pár z nich.

1. nepřítel: špatné světlo

Tento nepřítel – tedy špatné světlo – vás asi nepřekvapí. Samozřejmě, dobré světlo je pro focení natolik zásadní, že fotografové se občas zdraví pozdravem „ať máš dobrý světlo“.

Mánes Praha
Jedna z mála šancí jak fotit město je počkat na soumrak – tady to je alespoň trochu koukatelné. Přes den ve městě až na výjimky bývá světlo mizerné… Neupravená fotka.

Ne vždy je ale začínajícím fotografům jasné, co to to špatné světlo vlastně je. Například: jakmile začne svítit slunce, všichni vyrážíme do lesů, parků, měst. A fotíme. Jenže: zkoušeli jste někdy fotografovat něco kolem poledne? Krásné slunce svítí o závod, říkali jste si nejspíš, tedy ty fotky musí být krásné. Jenže ouha: když je světla moc, obrázkům to nepomáhá, ale spíš škodí – kontrast mezi světly a stíny je tak velký (ve tvářích lidí, nebo ulicích měst), že často se vlastně ani pořádně fotit nedá.

Když je tedy světla moc, málokdy to může být opravdu „dobré světlo“. Zkuste někdy vyfotit tu samou scénu třeba v podvečer, kdy je světlo mnohem měkčí (dobrá, tím jsem vás asi nepřekvapil, že vpodvečer bývá krásné světlo). Tak tedy zkuste něco překvapivějšího – vyfoťte někoho při zatažené obloze.

Anebo ještě lépe: zkorumpujte třeba své dítě něčím sladkým a požádejte ho, ať vám zapózuje v jasném slunečním dni někde uvnitř bytu. Třeba ho posaďte na kanape někde v rohu místnosti, kam nedopadá přímé sluneční světlo (ale jen světlo rozptýlené zpoza oken). Říkáte: Proč někoho fotit ve stínu?! Udělejte to, a uvidíte!

Reklama

Cvak.

Vidíte to? Vidíte, jak tvář děcka je najednou krásně jednolitě nasvícená a jak barvy onoho kanape najednou září, ač vaše oko v těch místech vidí pouze nudný stín? Tedy světlo je třeba naučit se lovit, a je to lov vlastně neustálý. Jsou místa v Praze, kde je dokonalé světlo skoro vždy (v různých tajuplných průchodech či uličkách poblíž gotických chrámů), stejně pozoruhodné světlo je ale možné najít prostě náhodou téměř ledaskde.

Moje žena už zná můj výraz, když se najednou někde nečekaně zastavím a zahloubaně hledím na její tvář. „Zase jsi našel světlo, že?“ optá se mírně nervózně, protože když najdu zajímavé světlo, chci často fotit, což ona vcelku logicky snáší tak maximálně dvakrát týdně.

Staňte se prostě lovci světla. Zkoušejte, cvakejte, pamatujte si, co a kdy fungovalo, a co ne. Jinak to nejde. Ale až na to přijdete, světlo konečně zkrotíte. A fotky budou o tisíc procent lepší.

2. nepřítel: lidé ve skupině

Tento nepřítel je velice záludný, málokdo o něm totiž ví. Na kurzech se vždy ptám na mnoho otázek, a na tohle je jedna z mála, na kterou vždy dostanu stejnou odpověď: „Když fotíte skupinu lidí, třeba na večírku, nebo při výletu s kamarády do lesa, líbí se vám ty fotky?“ Odpověď, jak jistě tušíte, zní: Ne!

Vysvětlím vám proč. Ono hojně opomíjené pravidlo zní: když fotíte skupinu lidí, každý člověk na té fotografii do ní musí zapadat, tedy musí být vyfotografován dobře. Vysvětlím: fotíte třeba nějakou akci – například slavnostní zahájení výstavy kaktusů se slavnými kaktusáři. Říkáte si, cvaknu si to hezky, jak se tady ti kaktusáři kolem mě rojí. Jenže ta fotka nějak nestojí za to, že? Působí chaoticky, roztříštěně. Totiž: jeden pěstitel se tváří zajímavě, ale druhý zrovna mrkl a z třetího je vidět jen kus zad.

Tedy to vyfotíte znovu: teď už druhý nemrká, ale ten první se zase zatvářil tak, jak kdyby mu právě uletěly včely. Nebudu vás trápit: fotka nebude dobrá, dokud každá z ústředních postav nebude dokonalá.

Ano, to bude problém. Ale nic se s tím nedá dělat – váš mozek vám nedovolí, aby se vám líbilo něco, co není harmonické. To proto se vám ještě nikdy nepovedlo vyfotit hezkou fotku přelidněného trhu, skupinu dětí na školním výletě nebo cokoliv jiného, kde je více lidí než jeden.

Špatná zpráva je, že se s tím vlastně nedá nic dělat. Ale zásadní prostě je chápat tento princip a vědět, že vyfotit skupinu lidí téměř nejde. Záchranné varianty jsou v podstatě dvě. První je cvakat tak dlouho, dokud se nestane zázrak a všichni se vám tam více méně náhodou hezky neposkládají. Druhou možností je prostě přiznat porážku a omezit počet lidí v záběru – kupříkladu můžete vylovit z davu jen dva nejpozoruhodnější kaktusáře, když je skupina jen dvoučlenná, šance prudce stoupají.

3. nepřítel: blesk v šeru a v noci

Blesk znáte. To je taková ta věc, co vám (pokud jste ještě pořád nevypnuli plnou automatiku, jak jsem vás o kus výše prosil) vyskočí kdykoliv, kdy je světla méně, než víc. Tedy skoro vždy, když už se začne stmívat, neřku-li v noci. Takto se chovající blesk je velký nepřítel, protože vám fotografie vlastně kazí.

Váš fotoaparát je totiž, jak již víme, chytrý, a díky vysokému ISO můžete fotit téměř potmě. A když ne potmě, tak v naprosté většině případů, kdy vám plná automatika bude blesk vnucovat, prostě bez blesku uděláte mnohem lepší fotku.

Zkuste si to – třeba někdy vpodvečer. Nechte automatiku odpálit blesk. Pak blesk zakažte (nejlépe v menu, či prostě jen tím, že budete fotit v režimu P na vysoké ISO). Vidíte ten rozdíl? První fotka je prostě taková divná – postavy jsou přesvícené, zbytek tone ve tmách, a když ne, tak světlo blesku vše učiní plochým, nudným a nerealistickým. Naproti tomu bez blesku vše vypadá mnohem napínavější, prostorovější, reálnější – zkrátka výrazně hezčí…

Na kurzech vždy říkám: a teď už to víte, a můžete se tedy jako já smát, až v televizi uvidíte třeba při fotbale, jak z ochozů večer blýskají tisíce světel blesků nadšených fanoušků (netušících, že blesk dosáhne na pár metrů, tedy v žádném případě ne až k hráčům…). Zkrátka, je to jednoduché, ale mnozí to prostě netuší.

Ale k čemu nám tedy ten blesk je, když ho nemáme používat v příšeří? Dobrá otázka, která má možná trochu nečekanou odpověď: blesk se nám hodně hodí ve dne, v plném slunečním svitu. Vsadím se, že doma máte pár fotografií typu: vy a sněhobílé hory, vaše dítě ve stínu domu a za ním ozářená zahrada, kamarád u piva a za ním Eiffelova věž.

Všechny tyto fotky budou mít nejspíš společné to, že osoby na obrázcích vypadají jako černoši – tedy připomínají černočerné siluety. Je to proto, že čip aparátu není zase tak dokonalý, jak si myslíte. A není schopen zachytit tak velký rozsah světel a stínů, jaký po něm chcete (tedy ona postava v popředí je mnohem tmavší než zbytek scény). Ideální řešení zní: něco takového prostě nefoťte. Pokud není zbytí, či jde o opravdu unikátní obrázek, přichází konečně chvíle pro blesk. Tentokrát pro změnu přinuťte fotoaparát, aby blesknul – nastavíte to v menu, anebo zmáčknete nějaký čudlík, jímž blesk přinutíte „vyskočit“ (u zrcadlovek).

Cvak. Blesk nasvítí popředí a černoch v tunelu se změní ve víceméně použitelně nasvíceného člověka. Pokud vám přijde trochu mrtvolný, máte pravdu – ale focení je často volba ze dvou zel, buď toto, nebo nic…

A nemusí to být světelný kontrast takto divoký – zkuste někdy jen tak blesknout na někoho, kdo je v plném slunci. Uvidíte ten rozdíl – ostré slunce, jak už víme, fotografiím moc nepomáhá. Tvář oné postavy bude mít ve tváři mnoho ostrých stínů. Blesk je pomůže trochu vyhladit.

Teď vzhůru ke strojům! Hlavně foťte. Nebojte se chyb. Zkoušejte, co funguje, a co ne. Nefoťte západy slunce a barvy spadaného listí, na tzv. umění je vždy času dost. Pochopte, jak váš fotoaparát funguje, bez toho se nikam nedostanete. A nezapomínejte, že focení je řemeslo, které si musíte tvrdě vydřít.

 

Všechny díly:

1. Jak vybrat fotoaparát

2. Režimy fotoparátu

3. Iso, čas, clona

4. Harmonické pozadí

5. Focení a kompozice

6. Blesk a světlo

5 komentářů

  1. Pane Rybář . . . . jediné co dokáži říci je, DĚKUJI! 🙂

  2. Pane Rybář, váš fotokurz se mě celí velice líbí, dokážete mnohé vysvětlit ze zajímavého úhlu pohledu.
    Děkuji

  3. Dobrý den! Za výstižné a poučné vysvětlení pojmů při focení moc děkuji. Řadu věcí na které jsem přišla sama jste mi potvrdil.

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*