Kurz fotografování (20. díl): Jak poznat dobrou fotografii

V dvacátém, a tedy mírně jubilejním, kurzu fotografování zkusíme pohlédnout pravdě (tedy hodně subjektivní pravdě) do očí a opatrně prozkoumáme otázku otázek: Jak se vlastně pozná dobrá fotka?

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Mauritánie
Fotka saharských žen v Mauritánii funguje, jak má – přitáhne vaši pozornost, řekne vám ve zlomku vteřiny nějaký příběh a zanechá ve vás nějakou emoci… Že to zní moc teoreticky? Jenže tak to prostě vážně funguje. Foto: Jan Rybář

Vlastně se vždy trochu nervózně ošiju, když se mě někdo zeptá: Je ta moje fotka dobrá, nebo ne? Pojďme rozebrat, co se mi v tu chvíli honí hlavou.

Tedy především mě napadne – a často ho i nahlas vyslovím – pravidlo č. 1: „Fotografování je především koníček, vášeň, zábava. Nenechte si nikým mluvit do toho, co je dobré a co ne, a foťte, co chcete.“ Na první pohled může znít to pravidlo mírně alibisticky – ale není to tak. To, co je dobré, a co ne, je vždy nesmírně subjektivní.

Pravda tedy je, že lze vystopovat poměrně hodně pravidel, která – přece jen – platí, subjektivita nesubjektivita.

Reklama

Fotka musí být obraz

Do každého mého fotokurzu se snažím propašovat pasáž o nezbytnosti pochopit, jak vlastně vnímání fotky funguje. Dobrá fotka totiž vždy musí „fungovat“ jako obraz, před nímž se v galerii nebo v knížce zastavíte a nadšeně zalapáte po dechu.

Ne, nebojte se, nechci tu zacházet do abstraktních teorií. Je to věc zcela praktická. Udělejte jednoduchý pokus. Na nějakém večírku vylovte z šuplíků nebo harddisků třeba 20 – 30 svých fotografií, zaveďte k nim hosty (jimž, upřímně, to je vcelku jedno) a optejte se, co se jim líbí.
Budete nejspíš překvapení, jak moc se budou shodovat, jak podobné budou jejich odpovědi – a dost možná je osloví něco zcela jiného, než se líbí vám.

Totiž: oni nebudou fotky dalekosáhle zkoumat, pouze je přelétnou pohledem a zaujme je ta fotka, která „funguje“, tedy je dokáže přitáhnout. Nejspíš vůbec nebudou řešit, co na ní je – buď s nimi dokáže komunikovat, a tedy vyvolat nějaké emoce, anebo ne. Tečka.

Dobrá fotka prostě umí mluvit sama za sebe. Je to stejné jako s hudbou, literaturou, filmem, čímkoliv. A na obsahu (tedy tomu, jak to je celé „poskládané“ a „jak to ten autor dělá“) opravdu záleží méně, než se zdá –  u muziky si také neříkáte „to se mi líbí, protože to je tří čtvrtinový tak a basa dobře doplňuje bicí i kytaru“. Buď to funguje, nebo ne. Buď to s vámi komunikuje, nebo ne.

Jak to vše funguje

Návojské lúky - Návojná, Valašsko
Tento prosincový západ slunce nad Valašskem (Návojské Lúky) je jen „hezká fotka“. Sice vás zaujme, ale vlastně vám nic moc neřekne. Podobných fotek jste viděli už tisíce, a obrázek tak nemá moc šanci projít „sítem času“. Foto: Jan Rybář

Dobrá, ale co je onen svatý grál, který určuje, zda nás fotka zaujme, nebo ne? Jedním z nejčastěji opomíjených pravidel je, že fotka by měla něco říkat, „být o něčem“. Ona emoce, kterou se snažíte předat, by měla být okamžitě čitelná, pochopitelná a „netuctová“. Příklad: budete třeba fotit v slavném indickém Tádž Mahalu.

To je docela těžká mise (je to hrozně nudné místo, věřte, nebo ne). Každý za svůj život viděl fotky této stavby zhruba tisíckrát. Abyste uspěli, fotka musí být obraz – musíte ji třeba pořídit v dokonalém světle, prostě to musí být „grafický list“ říkající „magicky a dokonale krásné tajuplné místo“. Nebo cokoliv jiného – ale „něco“ tam být musí.

Pak tam třeba zahlédnete fakíra s kobrou. Když ho „jen tak“ vyfotíte, fotka nebude fungovat. Musíte ho cvaknout tak, abyste znovu vytvořili obraz s nějakým významem. Třeba „barevně oděný muž s přísným výrazem kontrastuje s bílou krásou staré stavby“. Anebo „potrhlý chlapík ukazuje zbídačeného hada a lidem kolem to je zcela jedno.“ Prostě nikdy nic nefoťte „jen tak“ – bez alespoň rámcové představy, co tou fotkou chcete vlastně říct. Jinak fotka nebude fotkou.

Pozor na „hezké fotky“

Pokud ještě čtete a neříkáte si, že to dnes nějaké celé moc teoretické, dopřejte mi ještě jedno zásadní „moudro“. Největším probléme globální focení je kategorie, kterou nazývám „hezké fotky“. Tedy ne „opravdu dobré fotky“, ony obrazy s jasnými emocemi a příběhem, ale „jen obyčejné a hezké fotky“.  Jsou to fotky, které se nám v zásadě líbí, ale jsou prostě tuctové a v oné pomyslné galerii v moři dalších „hezkých fotek“ se nakonec musí zákonitě utopit.

Mohl bych právě teď vzít foťák. A vyfotit dlouhé stíny na staré knize ležící u mého okna. Pak také pozoruhodné tvary jinovatkou obalených větviček s kapkou modré oblohy barvící se západem slunce. Pak cvaknu moje dcery bijící se polštáři (mají v pokoji hezky hráškovou stěnu, vypadalo by to u ní dobře). Pak bych vyrazil kousek do Divoké Šárky a pořídil pár obrázků mé ženy zasněně hledících do krajiny (už se za ta léta neučila skvěle pózovat, ale hrozně mé fotopokusy nesnáší…). Pak bych si ještě střihl západ slunce, ten je přece vždy hezký.

Všechno by to byly opravdu hezké fotky. Na Facebooku by dostaly hodně „liků“.

Jenže – ani jedna z nich by nebyla opravdu dobrá fotka, která by měla šanci projít testem času a rychlého zapomnění. Podobných fotek mám tisíce. Vy jste obdobných viděli desetitisíce. Opravdu není důvod, aby vás zaujaly. Nejsou to totiž fotky v pravém smyslu slova. Prostě nuda.

Ještě jeden příklad – všichni dnes chtějí fotit „glamour“ – tedy např. krásné modelky s tajuplnými výrazy.  Nic proti tomu – samozřejmě i v tomto žánru vznikají fantastické fotografie. Ale naprostá většina z toho, co kolem sebe uvidíte, jsou jen „hezké“, tedy zcela tuctové fotky. Vyfotit na pražském nábřeží hezkou dívku prostě nestačí – ano, je hezká (dívka, tedy i fotka), ale tím to končí. V naprosté většina případů chybí ona klíčová „emoce opravdového obrazu“, v níž by se ono nepřekvapivé krásno zkombinovalo ještě s něčím. Bez toho fotka prostě nebude fungovat.

Nyní se dopustím autocenzury – původně jsem tu chtěl napsat, o kolika procentech fotek z různých českých fotočasopisů si myslím, že jsou jen „hezké tuctové“. Ale nakonec to procento nenapíšu, znělo by to možná arogantně, což nechci.  A navíc platí pravidlo č. 1: „Focení je vášeň a koníček, foťte, co vás baví a nenechte si do toho mluvit!“

5 komentářů

  1. Patrik Bajer

    Opravdu pěkné povídání a ne jen povídání (reaguji zpětně na všech 20 dílů). Dalo mi to hodně rad k fotografování a změnilo pohled na některé „věci“. Chytla mě teď fofomúza s mobilem (galaxi S3) ze kterého teď píšu. Dokonce jsem teď v neděli od 5h čekal na svítání a během toho druhým mobilem (Nokia N90) sbíral Time Last což dopadlo dost žalostně, byť jsem vypl veškeré automaty. Myslel jsem ze z jinou aplikaci (FV5) udělám zazraky, ale s tím nocni/ranni fotky dopadly hůře než se základní aplikaci. Ale po přečtení tohoto kurzu se nejspíše uchýlit alespoň k malému kompaktů Olympus ve kterém se dají dělat lepší nastavení než v mobilu. A objektiv je taky o něco lepší a ještě má zoom. Už jsem vypl blesk, přešel na Péčko a začal zkoušet ISO.
    O nějakém aparátu za 10-20 tisíc si můžu nechat zdát, ale to mi nezabrání v tom, snažit se o fotky, které za to stojí 🙂
    A proto píšu DÍKY za tyto Vaše stránky. Jdu teď číst další 🙂

    • Moc zdravím a díky za Váš mail – tak to mám opravdu velkou radost, že Vám má „moudra“ k něčemu jsou! Tedy držím palce, ať se daří!

      JR

  2. Ještě jsem od chytrého pána četl, že každá fotka je dobrá. Minimálně na to, říct si „takhle ne“. Optimálně zkusit zjistit proč.
    Pak je skupina fotek sice nudných, ale poskytujících dokument o tom, jak „to“ (ať je to cokoli) vypadalo. Takové, i když nejsou příliš hezké, by se měly schovávat.

  3. Karolína Paterová

    Dobrý den,

    Skutečně Vám moc děkuji za článek.

    Já osobně jsem začala fotit právě proto, když mě něco zaujalo, když jsem chtěla něco vyjádřit. Nezačala jsem proto. že jsem chtěla fotit =) a pak teprve něco hledat. Moje první fotka byla strom v poli, kolem kterého jsem předtím pět měsíců chodila a dívala se na něj z dálky a vždy ve mně evokoval smutek. Poprvé jsem k němu přistoupila až z foťákem. =) Pak když jsem ji po nějaké době ukázala (až když jsem se odvážila), na mé okolí skutečně působila smutným dojmem. Jakýmsi zmarem.

    Jinak také fotím jídlo. A zase. Začala jsem proto, že k vaření mám zkrátka vztah a když se mi jídlo povedlo, najednou jsem i dostala nápad, jak to vyfotit… nějprve jsem fotila na mobil, ale pak jsem si půjčila zrcadlovku….

    Moc jste mě zaujal přirovnáním k hraní na hudební nástroj – TAK TO PŘESNĚ JE. Hraji na housle a onehdy, když jsem hrála Schindllerův seznam na koncertě, má profesorka na housle na mě křikla:“Přestaň se soustředit na prstoklad a tahání smyčcem a začni hrát. Nikoho nezajímá, jaký jsi si napsala prstoklad.“ Od té doby to pak šlo. =)

    Ve fotce má být něco skryto, ale pak by se to mělo objevit. Asi také něco nečekaného. Tím pro mě byl i Váš článek.

    S pozdravem Karolína Paterová

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Víkendová sleva 500 Kč na kurzy i poukazy  Zjistit víc
close
open