Kurz fotografování (16. díl) Jak měřit expozici, aneb Kam si mi to díváte?!

V tomto díle Kurzu fotografování odpovíme na otázku, proč jsou fotoaparáty hloupější, než se zdá, a jak je přinutit, aby dobře měřily expozici. A také odhalíme velmi užitečný čudlík s hvězdičkou.

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

zamykání expozice
Vyfotit tuhle fotku je těžší, než se může zdát na první pohled. Automatika tady nemá šanci. Pokud bychom na ní nechali stanovení expozice, má žena Zuzana by nejspíš připomínala černocha v tunelu. Expozici je tedy třeba podřídit tomu, aby tvář dopadla, jak má.

Občas jsem při fotografování zpražen mírně podezíravým pohledem. Ba občas padne i nervózní otázka. “Kam se mi to díváte?” ptají se zejména ženy, když vidí, že před stiskem spouště nejprve zamířím kamsi níž, než mají obličej.

Ale ne, do výstřihu jim vskutku nehledím – jen provádím pro mnohé záhadný, rychlý a trhaný pohyb fotoaparátem, takzvaně “nabírám” expozici.

Nu a o tom chci dnes napsat pár řádků – protože právě toto “nabírání” nesporně patří do sbírky postupů, bez nichž se (bez nadsázky) nedá fotit, a přesto často opomíjen zejména čerstvými majiteli foťáků.

Proč tedy tak často mířím před stiskem spouště kamsi níž? Prostě proto, že chci mít rychlou a snadnou kontrolu nad tím, jak bude výsledný obrázek vypadat. A hlavně vím, že to prostě nemohu nechat na automatiku . Dobře změřit expozici, to je fuška a po žádném stroji to prostě chtít nemůžete – a musíte mu pomoct.

Zuzana v parku a kostel bez nebe

Tohle světelné divadlo plné slunce, stínů, sněhu a kopců s velkou čínskou zdí prostě žádná automatika nezměří – nabráním expozice stanovíte, co na obrázku bude a co pohltí stíny.
Tohle světelné divadlo plné slunce, stínů, sněhu a kopců s velkou čínskou zdí prostě žádná automatika nezměří – nabráním expozice stanovíte, co na obrázku bude a co pohltí stíny.

Rychle k příkladům, ať vidíte, o čem mluvím – dnes jsem si půjčil dvě fotky z rodinného alba. Na prvním je má žena Zuzana na našem fotokurzu v pražské Františkánské zahradě.

Není to příklad školomecký, protože podobně (více méně banální) fotky potřebujete dělat vlastně neustále (á la zaříkávač hadů před Tádž Mahalem či velbloud před Cheopsovou pyramidou).

No a navzdory banalitě tuhle fotku vlastně novopečení fotografové skoro nikdy nezvládnou. Proč? Protože nechají stanovení expozice na automatiku a ta se nechá zmást nadmírou světla nebe, zdí kostela či egyptských písků. A postava bude tmavá, a obrázek k vyhození. (Pár takových fotek doma také pár máte, že?!)

Proto je třeba “nabírat”: před cvaknutím spouště zamířit někam níž – možno-li do míst, která jsou nasvícena zhruba stejně jako obličej. A “zamknout expozici” – tedy přinutit fotoaparát, aby si zapamatoval hodnotu času a clony. Pak objektiv znovu zvednout a cvaknout.

Obličej je naexponový tak, jak má být – nebe bohužel zmizelo a i zdi chrámu jsou světlejší, než by se nám líbilo. Ale s tím se nedá nic dělat – čip prostě nezvládne takový rozptyl světel a stínů.
Existují ještě dvě řešení, co v podobném případě dělat – postavu si přiblesknout bleskem (o tom někdy příště), případně uznat porážku, včas pochopit, že z obrázku stejně nic nebude, a prostě ho nefotit.

Expozice v polích a lesích

Divoká Šárka
Dcera Marie se brodí polem – a já ji fotím v podstatě v protisvětle, a nemohu tedy nechat vše na automatice – ta by z dcerky nejspíš udělala jen temný obrys. Šlo by fotit manuálně, ale to už by dcera dávno zmizela. Bleskové řešení je tedy “nabrat” expozici někde dole v polostínu (podobném, jaký panuje na její tváři) , zamknout hodnoty, zvednout kameru. A cvak.

Možná si teď říkáte: můžeme přece fotit na manuál a vše se pěkně změřit a nastavit ručně! Samozřejmě, to je nesporně správný postup – ale často na to prostě není čas. Podívejte se na druhý obrázek z mého rodinného alba – dcera Marie se na něm brodí po cyklovýletu polem u Divoké Šárky.

Marie, dlužno říci, nesnáší fotografování, a brodit se před objektivem byla ochotna jen pár vteřin. Tedy mnohem kratší dobu, než za jakou by šlo vše pěkně připravit v manuálním režimu.

Co se se mi tedy honilo hlavou? Hlavně to, že fotím vlastně proti slunci, obilí je nasvícené, ale obličej malé cyklistky je ve stínu. Kdybych vše nechal na aparátu, nebe by bylo modré, pole zářivější, ale z Marie by byl jen černý obrys. Tedy jsem zamířil objektivem kamsi dolů, “nabral” expozici někde v místech, které byly ve stejném “stínu”, jako její obličej. Pak rychle zpět nahoru, vybrat kompozici. A zmáčknout spoušť.

Naučte se “zamykat” expozici

Dobrá tedy – už mi snad věříte, že bez tohoto tělocviku se opravdu nedá žít. Skoro neustále totiž řešíme, že různé částí obrázků jsou různě nasvícené. A jak k těmto výkonům přinutit váš fotoaparát?

U každého to funguje trochu jinak, foťáky mají mnoho různých režimů a funkcionalit, které se navzájem proplétají i ruší, ale podstatné je, že to (minimálně u zrcadlovek) jde vždy, a to velmi jednoduše.

Často je vše nastaveno tak, že expozici “zamkne” pouhé namáčknutí spouště. Mnohdy to stačí, ale chyták je v tom, že zároveň tím “zamkneme” i ostření – na což je třeba dát pozor, pokud naberete výrazně jinde, než je tvář fotografovaného, prostě obrázek nebude ostrý.

Lepší je to dělat jinak: Canony mají na zadní stěně “tajuplnou” hvězdičku – zkuste ji zmáčknout – expozice by se měla zamknout. Nikony zase mají na obdobném místě čudlík AEL (Automatic Exposition Lock) – a ten funguje stejně. Zmáčknete, a v hledáčku uvidíte, že hodnoty času a clony se přestaly hýbat, ať s foťákem děláte, co děláte.

Variant, jak tato mystická tlačítka fungují, je několik a pokud budete tápat (či to prostě nepůjde), v tomto výjimečném případě doporučuji skousnout tu potupu a nahlédnout do manuálu. Opravdu to za to stojí!

Pokud vás to zajímá, já mám ty funkce nastaveny ještě jinka: expozici nabírám namáčknutím spouště a palcem na hvězdičce ostřím – tedy v případě Zuzany v parku onen tělocvik vypadal takto: namáčkl jsem expozici někde dole na něčem neutrálně barevném (jeden pohyb), pak zamířil na její hlavu a zaostřil (druhý pohyb) a pak teprve našel vhodnou kompozici (třetí pohyb).

A ještě kapka teorie

Když už jsem se vydali do mírně teoretických vod a vůbec poprvé vás (potenciálně) nutím číst manuál, ještě jednu věc se naučte na fotoaparátu chápat: jaký je rozdíl v různých měřeních expozice. V maximální stručnosti řečeno: váš foťák buď měří celou plochu ve vašem hledáčku, nějak vše zprůměruje a stanoví expozici (každý stroj tomu říká trochu jinak, ale potkáte se nejspíš s názvy typu maticové, poměrové, zónové měření). Někde to funguje dobře, ale průměr všeho často prostě dobře dopadnout nemůže. Lépe je tedy volit varianty, v nichž foťáku přikážete, aby preferoval při určení expozice to, co je ve středu vašeho hledáčku. Bez toho, dlužno říci, naše dnešní cvičení fungovat nebude.

Dosti bylo teorie – ale bez ní to tentokrát nešlo. Praxe už je na vás. Tak nabírejte, nabírejte, nabírejte!

6 komentářů

  1. Pavel Horák

    Dobrý den,
    moc děkuji za konečně lehce pochopitelné porozumění základů focení. Jsem začátečník a hodně mi vaše články pomohly. Jen škoda, že jsem vás nenašel dřív.
    Přeji hodně štěstí.

    Pavel H.

  2. Chtěl bych se něco přiučit.

  3. Milan Klail

    Opět super článek č.16. Doporučuji všem . Foťak do ruky a číst. Jednou na okno a pak se otočit s foťákem do chodby a kdzž to funguje expozice se nemění vyhrali jsme.
    Ted jsem koupil Sony RX 10 a ten snad je chytrej. Obloha i postava perfrktní. Až bude hezy tak pošlu fotku. Všem začátečníkům doporučuji, je drahej ale super. Neuvěřitelně fotí od začatku a za rok až hozvládnete dřív to nebude si s ním vyhrajete a zrcadlovku nebudete chtít, chtěl jsem říct těžky objektivy.
    Ješte dodávám p.Rybáři nedal jste ho mezi super foťaky. Mrkněte na něj. Je to bomba. M.K.

  4. Radomír Juroš

    Dobrý den, je mi 72 roků, fotím s Canon G11, fotím všechno, jen tak pro svoje potěšení. Amaze a FotoGuru je super, nic lepšího jsem o fotografování nenašel. Vrátím se ale k 16 dílu, konkrétně k „tajuplné hvězdičce“. V manuálu G11 (blokování AE) se uvádí „po namáčknuti tlačítka spouště do poloviny stiskněte hvězdičku“, což vzhledem k lehkosti namáčknuti spouště dost nereální postup. Takže si dovolím citovat vaší hvězdičku „ zkuste ji zmáčknout – expozice by se měla zamknout“, a ono to opravdu funguje, děkuji. R.J

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*