V desátém díle Kurzu fotografování prozkoumáme zdánlivě jednoduchou otázku, která však dokáže čas od času potrápit každého: Co vlastně fotit na cestách? A čemu se raději vyhnout?
Odpradávna existuje krutá metoda mučení, kterou dosud nezakázala žádná mezinárodní konvence. Odsouzenec je při ní pohodlně usazen v křesle, jsou mu servírovány nápoje a mučitel mu několik hodin promítá své fotografie z cest.
Je na nich například 13 hotelových pokojů, v nichž autor spal, 37 detailů fasády navštívených chrámů, 52 záběrů vycházejícího a zapadajícího slunce a zejména138 pohledů na nejvýznamnější památku té země, například Cheopsovu pyramidu, Eiffelovu věž či stadion Manchester United.
Nejspíš vám to zní povědomě – a pojďme se tedy na toto mučení podívat zblízka. Vůbec dnes nepůjde o to, jak moc čí málo onen cestovatel zvládl nuance fotografování (tedy zda tzv. fotit umí, či ne) – techniku a styl tentokrát nechme stranou. Jde o to, co a s jakým cílem domů vlastně přivést.
A protože jsme dorazili k desátému dílu, navrhuji vše hezky uspořádat do deseti bodů.
1. Nezapomeňte na fotky s velkým F
To nejtěžší hned na začátek. Otevřete si dobrou fotoknihu, nebo třeba National Geographic. Nalistujte nějakou fotografii. A zkoumejte, co se s vámi začne dít. Cítíte ten zázrak? Cítíte, jak se jen díky jedné fotografii dokážete přenést na místo a pocítit jeho atmosféru? Mistři fotografové zkrátka dokážou do jedné jediné fotografie či jejich nevelké série zkoncentrovat vše podstatné. Nu a to je smysl fotografií, které se chystáte přivézt z cest: lapit dokonale své přátele doma v křesle a přenést je do jiné reality.
2. Bez lidí to nejde
Lidé jsou tím, co vdechne vašim obrázkům život. Zkuste ukázat kamarádům 50 obrázků z vašich cest a sledujte, které je zaujmou. Ručím za to, že to budou ty, na nichž se něco děje, tedy, na nichž hrají roli lidé. Krásné fotky mrtvých památek, kopců a údolí zůstanou dílem stranou, a do centra pozornosti se dostanou fotografie s úplně obyčejným rybářem v přístavu nebo zcela tuctovou Japonkou před obchodem se suši. Lidé mají rádi příběhy, emoce. Tedy lidi. Zkuste to, uvidíte.
3. „Pravé a nefalšované domorodce“ foťte co nejméně
Každý takové fotky občas přivezeme: krásná Kubánka, živící se dýmáním z doutníku v centru Havany (nene, já jí těch 5 dolarů za fotografování nakonec nedal), „zaručeně“ praví karibští domorodci veselící se hrou na rozličné hudební nástroje (bazén čtyřhvězdičkového hotelu se podařilo nějak skrýt) či pestrobarevní a stále trochu krvežízniví lovci lebek z Bornea (viz obrázek – no nevyfoťte to v tom lidovém skanzenu) předvádějí tanec smrti.
Fotky budou mít úspěch, možná je i otisknou nějaké časopisy. Ale vás bavit nebudou. Proč? Protože nemají nic společného s realitou. A cestovatelské jsou zhruba tak, jako fotka harmonikáře ve švejkovské uniformě, kterého si v hospodě vyfotí ruští turisté a pak doma říkají: Tak to je Praha!
4. Strašlivý hospodský test
Na vše na světě se dá aplikovat tvrdý test, odhalující, zda jdeme správnou cestou – říkám mu test hospodský. Až budete příště pořizovat nějakou fotografii, položte si otázku: až ji ukážu známým u piva, jak je pravděpodobné, že obdivně zabrumlají: „Čeče, fakt dobrý.“?
Nu ano, je to test tvrdý. Občas samozřejmě fotografujeme „jen tak na památku“, nic proti tomu. Ale obecně platí: proč fotit něco, co je každému zcela ukradené?
5. Fotografii je třeba vymyslet
Nemyslete si: ty skvělé fotografie v krásných časopisech často vůbec nejsou tak náhodné, jak vypadají. Nene, tím neříkám, že jsou aranžované, ale prostě jen „vymyšlené“. Co tím myslím? Fotograf se potuluje městem, trpí jak zvíře, protože fotka ne a ne přijít. Pak uvidí nádhernou kulisu – třeba dokonale nasvícenou uličku nad přístavem.
Chybí jediné – nějaká postava, která by ji oživila a naplnila tak fotografovu představu (třeba krásná zadumaná dívka, v ideálním případě s růží ve vlasech). Růže nepřijde, ale dívka nakonec ano – jen je třeba vytrvat. Být na onom místě dvacet minut nebo tři dny. A fotit a fotit. Fotka se nakonec povede. Bude vypadat dokonale přirozeně, protože přirozená bude (dalších 100 postav vyfocených v tom samém místě přece nikdo neuvidí).
6. Čím více civilizace, tím hůř se fotografuje
Až budete fotografovat afghánský národní sport buzkaši (jezdci na koních se při něm přetahují o bezhlavé tele), spokojeně si při tom broukejte, to jde samo. Až vás někdo pošle vyfotografovat „nějak hezky a typicky“ centrum Londýna, znervózněte. (Na pláč by přišlo až ve chvíli, kdy bych třeba po vás chtěl udělat hezkou a výstižnou fotografii Václavského náměstí – to skoro nejde). Zkrátka: nezapomeňte na logické pravidlo – čím exotičtější scéna bude, tím máte (většinou) snazší úkol.
7. V Zemi tisíce jezer fotografujte jezera
Tohle pravidlo mě kdysi naučit můj otec, velký milovník Skandinávie. Když jsem tam s ním poprvé vyrazil do Finska, pravil: „Nezapomeň fotit jezera“. Totiž: Finsko má těch jezer jak známo tisíce (187 888 jezer větších než 500 m2, píše Wikipedie).
No a brzy vám tedy začnou lézt krkem a po dvou třech dnech už je prostě přestanete fotografovat. Což je chyba (co když až ten dvoustý obrázek bude dobrý?). Tedy: nepřestávejte v Barmě fotit mnichy, u moře rybáře a v Japonsku červené javory.
8. Jak na Tádž Mahal a jiné turistické očistce
Udělat hezké obrázky tzv. nejslavnějších míst je vždy zkouška ohněm. Tak třeba od Tádž Mahalu čekáte od svých pěti let, že to je majestátnost vetknutá do kamene – ve škole nám prostě neřekli, že vás tam nejspíš ušlapou davy turistů a majestátnost tam nějak přítomna není.
Jediné možné řešení: Vzpomínáte, jak jste jednou nad ránem zabloudili na Karlův most a jak fantastický byl bez těch zástupů? Tak to samé platí u Eiffelovky, v jordánské Petře, Slovenském ráji… Vždy to nějak jde udělat tak, abyste pádili v první řadě fotkychtivých ničitelů atmosféry a pořídili pár obrázků, než ten ráj na zbytek dne ostatní pohltí a unesou.
9. To nejtěžší: Foťte jen, když to má smysl
Japonský (a jiný) turista fotí neustále. Dobrý fotograf většinu dnes zamyšleně a mírně otráveně skenuje přísným zrakem okolí a čeká na příležitost: až bude na jednom místě dobré světlo, skvělá kompozice, nápadný či nenápadný příběh. Pak jak šílenec vystřelí a fotí, dokud ona situace nezanikne. A třeba to udělá jen párkrát za den.
Jindy nedělá nic – ví, že by z fotek stejně nic nebylo. Zkuste to někdy – projděte po sobě denní příval fotek a řekněte si, kdy byly ty situace, kdy jste měli fotit jak o život. A kdy těch 90 procent zbylého času, kdy to prostě nemělo smysl. Zkuste se z toho poučit.
10. Fotografuje „něco jiného“ (vše už tu totiž bylo)
Konec nemá být cynický, ale nic jiného mi nezbývá: vše už bylo vyfoceno, každý už vše viděl, nikoho už nic nepřekvapí. Zaujmout v internetovém světě někoho (nebo i sám sebe) výraznou cestovatelskou fotku je (a ještě bude) těžší a těžší.
To je ta špatná zpráva. Dobrá zpráva zní: nikdy nebylo snazší mít skvělý foťák, nikdy nebylo tak jednoduché vypustit své fotky do světa mezi známé. Tedy: zkuste na cestách „něco jiného“, něco originálního, něco, co někoho opravu zaujme. Co to má být, vám přesně poradit neumím. Ale pokud se vám to podaří, budete slavní.
