Kurz fotografování (13. díl): Magicky banální trik: harmonické pozadí

V tomto díle Kurzu fotografování se zastavíme u zcela banálního pravidla, které je trochu záhadné, protože ho ctí překvapivě málo fotografujících.

Pravidlo zní: fotka má mít harmonické pozadí.

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Írán
Íránské ženy se modlí v mešitě s hrobem ajatolláha Chomejního (Teherán, 2003) – bez harmonického pozadí (hlavně černo-bílé zdi) by fotka “nefungovala”. Představte si, že by tam třeba byl stánek se suvenýry… Hrůza, konec.

Přemýšlím, co bych si přibalil, kdybych byl vyslán na pustý ostrov a směl si s sebou vzít jen tři nejcennější fotorady pro začínající fotografy. Asi bych zvolil tyto tři:

1. Nezapomeňte, že nejde žít bez těžké klasické disciplíny: reportážní ho focení lidí (tedy většinou na širokoúhlý objektiv pěkně zblízka).

2. Nekupujte si fotoaparát, pokud nejste ochotni věnovat 20 minut prozkoumání toho, co znamená tajuplná značka ISO.

3. Vždy myslete na magii harmonického pozadí.

První dva body jsme již rozebírali v minulých dílech, nyní tedy nastává čas prozkoumat to harmonické pozadí. Přiznávám, že tento pojem jsem vymyslel právě teď – až do dnešního dne jsem tomuto stavebnímu kameni fotografie říkal “čisté pozadí”.

Ale pak jsem si napsal titulek ve stylu “Vždy mějte čisté pozadí” a trochu jsem se lekl, aby si to někdo nevyložil špatně. Tedy jsem stvořil pojem harmonické pozadí, což je vlastně přesnější.
Název nenázev, co tím myslím? Konstatování, že nejde jen o to, jak vyfotíte něco v popředí (člověka, skupinu, zvíře, kytku, cokoliv), ale o to, že celkové vyznění zásadně ovlivní i to, co se děje na ostatních částech obrázku.

Fotografie plné zbytečností

Že vám to přijde nějak banální a samozřejmé? Tak se ponořte to svých fotoarchivů a upřímně pátrejte po tom, co vše se vám propašovalo do obrázků. Ale pozor, možná to bude dost bolestný test. Mě to tedy bolí dost často – když na mě občas vypadne nějaká fotografie či diák z dávnějších dob a já skřípu zuby.

Divokému lovcovi kdesi na Sibiři například z hlavy trčí kus větve a v rohu se černá kus pneumatiky od motorky (a přitom by stačilo, abych se postavil o půl metru jinam!). Poetický mnich v Kambodži na jiné fotografii vypadá skvěle meditativně, ale za ním je jakási ohavná plechová bouda (kousek dál už by přitom šel vyfotit před krásnou bariérou zeleně!).

Partyzán na Kavkaze vypadá jako z Karla Maye, ale zpoza něj se vynořuje shluk rukou, těl jeho spolubojovníků, a fotka tedy není fotka, nýbrž chaos (stačilo udělat krok stranou, fotit ho před rozumně harmonickou kamennou zdí a trochu mu tak “očistit pozadí”).
 Pokud zkoumání vašich archivů z dřívějších let podobným rvaním si vlasů nedopadne, blahopřeju, holt jste už hodně daleko.

A také jste naprostá výjimka. Zkušenost z mých fotokurzů je vcelku jednoznačná: toto prosté pravidlo prostě není příliš uhnízděno ani v hlavách těch, kteří fotí dlouhá léta. A kdyby se dalo magickým pokynem trochu zharmonizovat pozadí všech fotek na světě, dostali bychom se do ráje.

Óda na sprejerskou zeď

Teď možná říkáte: “Ále co, no tak holt za mým dítětem na kole trčí k nebi panelák a kus ušmudlaného kamionu. Ale mě to nevadí, hlavně že děcko má tak skvěle akční výraz.”
 Jenže se mýlíte. Ta fotka vás bude podvědomě štvát do konce vašeho života.

Nejste to vy, kdo vědomě rozhoduje , zda se vám fotografie líbí, či ne. Váš mozek, ten má poslední slovo. A mozek je naprogramován tak, že touží po harmonii. (Prostě jste měli počkat, až váš potomek bude třeba před tou zdí postříkanou sprejery – budete se asi divit, jak hezky barevně ty jinak ohavné obrazce budou svítit na fotkách. Ano i taková zeď vlastně dokáže být harmonická).

Anebo se podívejte na této stránce na barevnou fotku s vodou, kytkou a malým Jamaičanem. Je v zásadě banální, ale je prostě harmonická (obsahem je silueta postavy, květina plus velké plocha vskutku uklidňující vodní hladiny). A teď si představte, kdyby v rohu byl kousek – i sebemenší – nějakého nudného turisty. Stačí loket, koleno, cokoliv. V tu chvíli by fotka umřela a vás (tedy váš mozek) by se na ni prostě nebavilo podívat. Tak jednoduché to je.

Když fotíte, uklízejte při tom!

Jamaika
Veskrze turistická fotografie z Jamaiky má něco do sebe, a to jen a pouze díky své čistotě a harmonii. Kdyby klid hladiny cokoliv narušilo (japonský turista, železné schůdky, cokoliv), váš mozek nad snímkem pohrdlivě zlomí hůl. Tak prosté to vše je.

Co s tím vším v praxi? Začněte třeba tím, že prostě začnete myslet na to, co s děje v pozadí za fotografovaným objektem. U postav dávejte pozor, aby jim nic “netrčelo” z hlavy či těla.

Dívejte se na své fotky a ptejte se, proč se vám pak doma něco líbí, a něco ne – v mnoha případech budete nejvíc nadšení z úlovků s čistým, tedy harmonickým pozadím, které rámuje fotografovaný objekt. A v němž nic moc nepřekáží a není zbytečné.

Zkoušejte prostě “uklízet” fotku ještě před tím, než zmáčknete spoušť, vymeťte zbytečnosti. Pokud to jde, vyčistěte pozadí třeba tím, že změníte úhel záběru, a postava se vám ocitne před zdí či trávníkem (a ne parkovištěm).

A zcela dokonalým prostředkem je použít nebe – mnoho obrázků se dá okamžitě vylepšit tak, že hlavu fotografovaného “hodíte do nebe” (což je technika tak zásadní, že jí věnujeme jeden z dalších dílů).

Samozřejmě vám může pomoct i volba objektivu – zejména při fotografování portrétů a vůbec lidských tváří. Mnozí lidé mi často říkají, že milují “takové to hezké rozostřené pozadí” za hlavami portrétovaných (tedy to, že díky nízké hloubce ostrosti bude pozadí krásně “mázlé” a postava z něj vystoupí). Je to pořád ten samý efekt: rozostřené = harmonické = nerušivé = pro oči příjemné pozadí.

Zkrátka zkuste jinak přemýšlet o tom, co všechno “nepodstatného” se vám do fotografie dostane. Uvidíte, že i vy byste si pak čisté pozadí na ten pustý ostrov vzali.

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*