Kurz fotografování: 2. Jak fotit obyčejné věci aneb pozor na stíny v podloubí

V tomto dílu Kurzu fotografování prozkoumáme otázku, co má vlastně fotograf fotit… A vůbec to nebude snadné!

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Barma, foto: Jan Rybář
Fotit exotické výjevy je často to nejjednodušší – vše je hezky barevné, romantické a pozoruhodné. (Jezero Inle, Barma, 2008).

Na začátek krátká historka – půjčil jsem si ji od mého kamaráda, známého fotografa, který kdysi studoval střední grafickou školu.

Svému kantorovi se jednou pochlubil fotkou, na níž bylo jakési pražské zákoutí v nízkém večerním světle, tedy samý kámen, dlaždice, dlouhé stíny atp.

„Pojďte sem,“ řekl mu ten kantor otráveně, otevřel šuplík stolu a výhružně ukázal do něj. Byly tam tuny velmi podobných i navlas stejných fotografií, které pořídily generace studentů před ním. Samé dlouhé stíny, samá zákoutí, samá podloubí.

Kamarád, dušuje se, od té doby přestal podobné „umění“ fotit a stal se slavným.

Bacha na velké umění

Pointa je tato: mnozí začínající fotografové se lapí do této „umělecké“ pasti a začnou fotit závěje listí, západy slunce v podloubí, rozmazané tváře za sklem s krůpějemi vody a stanou si mistři v užívání největšího nepřítele fotografické kreativity jménem Photoshop.

Neříkám, nedělejte to. Každý ať činí, co chce. Jen ale říkám, že v tom focení opravdu nespočívá. Na „umění“, nebo opravdu umění je času vždy dost. Nejprve je potřeba odedřít si to nejtěžší: fotit obyčejné věci kolem sebe a postupně se stávat opravdovým fotografem: tedy člověkem schopným zkoncentrovat na políčko to, co chce: kouzlo okamžiku, emoce, napětí a složité příběhy kolem sebe nacpat do jediného záběru.

Ony stíny na dlažbě v podloubí umí vyfotit každý (opravdu). Skoro každý dokáže vyfotit ucházející portrét buddhistického mnicha v šarlatovém oděvu na pozadí starého kláštera obrostlého stromy (na tom se nedá skoro nic zkazit, prostě to zmáčknete).

Ale co když bude třeba chtít udělat nějakou použitelnou a více méně hezkou fotku něčeho zcela děsivě obyčejného, v příšerném prostředí za mdlého světla? Příklad ze života pár týdnů starý: ochutnávka medu v jedné malé valašské obci – co bych pro tchána neudělal? Podmínky: umělé světlo, sál kulturního domu – žádné barvy, lidé pomalu se dloubající plastovými lžičkami ve sklenicích s medem (žádní divocí barevní buddhističtí mniši).

Teprve v takové situaci se ukáže, zda někdo opravdu fotit umí, či ne a zda už má nárok na to, aby si pak venku po svém a unikátně vyfotil to hezky zapadající slunce nebo podloubí kostela. (Ne, fotky z toho Medového odpoledne vám prostě neukážu!)

Této disciplíně říkám focení běžného dne a je to disciplína zcela nejtěžší. A kdo chce fotit, musí se v ní prostě snažit prorazit hlavu zdí.

Existuje fotka s velkým F?

Divoká Šárka - Focení dětí
Že to je banální fotka z banální situace? Ano – jenže právě fotografovat obyčejné věci – třeba výlet do Divoké Šárky – je to nejtěžší. Nelehký úkol zní: jak v takové situaci udělat fotku, na kterou bude zajímavé se dívat ještě i po letech.

Nemusí to být zrovna peklo zosobněné plastovými lžičkami v medu, ale třeba úkol o něco lehčí: jak vyfotit dítě či kamarády na výpravě do lesa někde za Prahou. A vyfotit je tak, aby to byla opravdu Fotka.

Definice Fotky s velkým F zní: je to taková fotka, kterou má cenu si schovat, protože stojí za to pohlédnout na ni ještě i za deset let, a každý, kdo se na ní podívá, se na ní podívá rád, protože má v sobě zkoncentrované originální kouzlo okamžiku. Fotka je tak schopna samostatné existence a není nutné vědět, co či kdo na ní je a za jakých okolností byla pořízena.

Ještě jedna pomůcka pro odhalení Fotky: každý ji hned pozná, i ten, kdo o této disciplíně neví vůbec nic. Fotka přitáhne pozornost, ať už na papíře někde v šuplíku či monitoru obrazovky. Protože má v sobě kus magie a ta je univerzální.

Nu ano, fotit Fotky je těžké. A já těch Fotek vlastně taky nijak zvlášť moc nemám. Ale to nevadí. Je prostě třeba se snažit. Kvůli tomu přece fotíme.

Tedy přeju hezké Fotky!

6 komentářů

  1. Pingback: Jak fotit hezké snímky | lady Lianna Photo

  2. Ačkoli miluji photoshop, tak říkám – krásně napsané…

  3. Možná to nepatří sem, ale hledat správný šuplík už se mi nechce, ale: píšete, že fotografování je řemeslo. Nedá se ne že souhlasit. Možná to berete jako samozřejmost, ale nikde nepíšete (nebo jsem to spíš přehlédnul), že “cvičení dělá mistra”. Takže fotit, fotit, fotit.

    Dobré světlo.

  4. Dobrý den, pane Rybáři, rád si občas počtu příspěvky od zkušených kolegů, a tento mě donutil se opravdu zamyslet a nakonec mě vyprovokoval i k reakci. S článkem totiž souhlasím tak na půl, respektive asi rozumím pointě a plně souhlasím, že naučit se fotit obyčejné věci je nejtěžší. Na druhou stranu ale nevím, proč by focení dlouhých stínů, kapek a zapadajícího slunce mělo být umění. To že se s tím někdo chlubí a líbí se mu to z toho žádné umění nedělá – a je to v pořádku. Na druhou stranu to ale neznamená, že by fotografování těchto (pro někoho kýčovitých) motivů nemohlo vést k rozvoji jak techniky, tak vidění. A stejně tak Photoshop – může být prokletí, ale i skvělým nástrojem, který kreativitu probouzí.
    Skutečným fotografem se člověk stává dle mých zkušeností v momentě, kdy si naučí dívat na svět kolem sebe jinýma očima – přestane vidět běžné objekty a začne je vnímat jako soubor křivek, linií, tvarů, struktur, barev..tedy vizuálních elementů. V ten moment pak fotografové dokáží vykouzlit z banálních a fádních situací nevšední a silné snímky.
    Nejsem si ale jistý, zda je to dobrý rada pro začátečníky. Určitě je to jedno ze skvělých cvičení – donutit je být v té vizuálně co nejbanálnější situace, kde není nic primárně atraktivního. Na tom pak už můžou dokázat, že mají fotografické vidění. Jestli by si jej osvojili jen díky takovým situacím, to si nejsem jistý.
    No, není to asi podstatné. Ale co mě vyprovokovalo: ta fotografie dítě v poli v proti-slunci je pěkná rodinná momentka, ale ta situace přeci vůbec není banální z fotografického hlediska: máte nízké protisvětlo, dítě se nachází uprostřed pole s výraznou strukturou, je zde velký barevný kontrast mezi zelenou a růžovou. To bych přece mohl říci, že právě v této situaci udělá pěkný snímek skoro každý. Umění je, dle mého, dokázat si fotogeničnost takové situace uvědomit, tedy mít vyvinutý smysl pro vizuální elementy.
    A v tom právě vidím rozkol s úvodem článku. Stejný princip přeci platí pro focení dlouhých stínů kdesi v podloubí. Jediný rozdíl vidím v tom, že rodinná momentka (byť provedená řemeslně kvalitně) neaspiruje na umění, kdežto dlouhé stíny zdánlivě ano.
    Moje rady by byla, aby se lidé focení dlouhých stínu v podloubí nebáli, naopak se na nich naučili základnímu fotografickému vidění a pak se samy nutili k tomu, aby fotografovali i zdánlivě banální situace a tak si prověřili, zda už fotografické vidění mají alespoň trochu vyvinuté.
    Jinak díky za pěkný seriál. Václav

    • Václave, zdravím Vás a díky za komentář – zcela souhlasím (což se mi zase tak často nestává)… To, o čem mluvím (a co se nevylučuje s Vaším komentářem), spočívá v oblíbeném postupu začínající fotografů, který vídám de facto neustále na kurzech. Onen postup je v úvaze: “hnmm, vyfotit lidi nebo krajiny mi nějak nejde, nevadí, začnu fotit ono spadané listí a tím se stanu fotografem”. Nic proti tomu, jen zkrátka ono řemeslo pak mizí… Tedy bych řekl: nejdříve řemeslo, a pak až odhalování oněch fajnových kontur v “západech slunce”… Zdravím! JR

  5. Jakub Hejda

    Nejednodušeji se mi fotí na dovolené, protože je okolo vždy spousta zajímavých objektů. Které ovšem umí hezky vyfotit skoro každý.
    Takže máte pravdu. Umění je vyfotit banální věc.

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*