Kurz fotografování: 4. Nedívejte si jim do očí, aneb jak fotit lidi

V tomto dílu Kurzu fotografování pohlédneme vybraným národům zpříma do očí, zatímco před jinými velmi rychle utečeme. Protože jinak se prostě lidé fotit nedají.

20 dílů „Kurzu fotografování Jana Rybáře” vzniklo v letech 2011 a 2012 pro web české edice časopisu National Geographic. Aktuální jsou však stále stejně…

Gejši, Japonsko, foto Jan Rybář
Gejši v Kjótu byly vskutku velkorysé. Zastavily se, na dvě tři vteřiny zapózovaly. A v tomto případě ani nevadí, že se dívají do objektivu. (Dost pomáhá i jednolité pozadí).

Nejhorší jsou Martiničané, jednou po mě házeli zeleninu. S Rusy také bývá kříž – všude pořád vidí policisty, tajné agenty a podobná stvoření. Zato japonské Gejši, ty jsou zlaté!

O čem to mluvím? O fotografické geografii, tedy o pomyslné mapě, na níž si každý větší i menší cestovatel skládá své poznatky z ďábelsky obtížné disciplíny: jak snadno/nesnadno se kde dají fotografovat lidé na ulicích. Mapa jisto jistě vypadá u každého jinak, ale pár trendů se tam najít dá.

Občané zbohatnuvších kolonií (jako onen zmíněný Martinik) jsou k focení nepřátelští, protože mají (asi oprávněný) dojem, že v nich vidíte pouze jakési domorodce v karibském ráji.

Reklama

Občané postsovětští mají stále v genech, že když je někdo začne nečekaně fotit, asi něco provedli a brzy skončí v Gulagu nebo podobném místě, přátelské slovo případně vodka to ovšem většinou vyřeší. Naproti tomu lidé v Asii (většinou) prostě mají radost, že je někdo fotí, protože si (většinou) myslí, že na světě je hezky. 

Vloni jsem takto naháněl dvě ctnostně cupitající gejši v ulicích Kjóta, uctivě se zastavily, mile se usmály a skvostně zapózovaly. Inu, gejši.

Daleko nebo před obličej?

Ale vážně: jak tedy fotografovat na cestách lidi? A jak dosáhnout toho, aby fotka působila akčně, věrohodně a abyste pak nepřivezli tuny záběrů typu „malý indický chlapec hrdě a prkenně zírá do objektivu s vzorně připaženými pažemi a za ním ční Tádž Mahal“?

Možnosti jsou dvě: lidi je možné nenápadně fotit z dálky, tak, že o vás více méně netuší. Dobrá cesta to nesporně je, ale má v sobě skrytý háček: fotografujete vlastně v portrétním  či poloportrétním režimu, a fotky jsou pak všechny trochu na jedno brdo.

Nelze tedy žít bez druhého postupu – mít nasazenou třeba poctivou osmadvacítku a dostat se k lidem co nejblíž. Jen tak totiž zachytíte to, co je zachytit třeba: nejen lidi, ale i jejich okolí, atmosféru místa, kouzlo okamžiku. V reportážní fotografii je právě tento typ obrázku naprosto základním kamenem. Otevřete si nějaký fotočasopis nebo fotoknížku – uvidíte!

Jinak to prostě nejde

Ruští veteráni, Moskva, foto Jan Rybář
Ruským veteránům v Moskvě fotografování nijak nevadilo. Jenže se pořád měli tendenci dívat se na mě a přímo do objektivu. Tak jsem je začal fotit nenápadně, nečekaně, při chůzi. A hlavně zblízka.

Pravda, není to zrovna jednoduchá disciplína. I když vás v příznivých zemích pustí lidé k sobě, nejspíš se začnou culit do objektivu, mávat, prostě činit věci, které vedou ke zničení jakéhokoliv fotografického pokusu.

Jediná šance je tedy praktikovat pozoruhodný fotografický tělocvik – fotit v chůzi: vybrat a promyslet záběr, přiblížit se k lidem, mít aparát nachystán, čas nastaven dostatečně krátký (aby se to nemázlo), přijít, nezastavovat, rychle na oběť dvakrát třikrát zmáčknout spoušť a stejně rozvážným krokem zase jít dál. Jako byste byli jen na procházce a ten člověk vás vlastně moc nezajímal.

A hlavně se jim nedívejte do očí! Fotografovaní, jimž nedáte šanci propíchnout vás očima, mají mnohem menší  tendenci  vám nadávat či dát pěstí.
Že to je složité a krkolomné? Je. Ale jinak to prostě nejde.

Při focení „dejte řeč“

A pokud máte štěstí, a jste v zemi fotografům více méně nakloněné, máte ještě jednu šanci: dát se s objekty do hovoru a fotit je tak říkajíc v nestřeženém okamžiku. Anebo je prostě někam trochu naaranžovat. Proč fotit pravoslavného popa před ošklivými dveřmi, když kousek dál vám může pěkně projít kolem úchvatné kaple na okraji lesa? Anebo proč by indický zaklínač hadů (když už jste mu stejně dva dolary dali) musel tu kobru krotit před hnusným parkovištěm, když může popojít  o dva metry dál k hezky barevným dveřím svatyně?

Že to není úplně košer? Ale prosím vás, vždyť to dělá každý! Už vás dnes nechci posílat podruhé listovat fotoknihou či časopisem, ale kdybyste tam přece jen nahlédli, vězte, že takto nenásilně naaranžovaných obrázků tam bude mnohem více, než byste se odvážili pomyslet. Přece nenecháte fotografované lidi, aby vám kazili obrázky!

Inu, s lidmi je vážně kříž.

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*