Základy fotografování: ISO

O tajuplné zkratce ISO často říkám, že pro začínající fotografy (ale vlastně i pro ty pokročilé) je stejně důležitá jako znalost toho, kudy se do foťáku dávají baterky. Přesto je to zkratka vyvolávající mnohdy značné obavy a nepochopení – což je chyba, bez ISO se prostě žít nedá…

Tedy popořádku: odpradávna platí jednoduchá rovnice určující, jak vlastně fotka vznikne. Skládá se ze tří faktorů.

1. Čas: na čip (nebo na políčko filmu) musíme na chvíli pustit světlo, které nám vykreslí obraz – tato doba je proměnlivá, a říká se jí expoziční čas, nebo prostě čas (viz minulý díl seriálu).

2. Clona: světlo na čip dopadá “štěrbinou” v objektivu, jejíž velikost můžeme regulovat, tomuto parametru říkáme clona (a dostaneme se k němu v některém z dalších dílů).

3. ISO:  Digitální doba dává fotoaparátům velkou sílu – dokážeme totiž (na rozdíl od dávných filmů) měnit jeho citlivost, zkrátka dokážeme čipu dát pokyn, aby se choval citlivěji na světlo.

focení ISO
Schematické vysvětlení toho, co pro fotky znamenají vyšší hodnoty ISO. S jeho rostoucí hodnotou se zvyšuje šum (a tedy snižuje kvalita fotografií). Na druhou stranu můžeme fotit s kratším časem. Schema: DepositPhoto.com

Tyto tři faktory se navzájem ovlivňují a tvoří navzájem spojité nádoby. A ISO v té rovnici hraje velmi prominentní roli. Její podstata se dá shrnout do prosté věty: vyšší ISO nám dává možnost tu samou scénu fotografovat kratším časem. Je to v celku logické: čipu nařídíme, aby se choval citlivěji, a on tedy nepotřebuje tolik času, aby “vykreslil” záběr.

Pokud máte pocit, že to je nějaké zašmodrchané, věřte mi, že není. Nic jiného vám ostatně nezbývá. Bez dokonalého pochopení této věty se totiž nedá fotit.

ISO je nástroj, jak foťák ovládat

K jejím nuancím se ještě dostaneme někdy příště, ale pojďme se mírně zjednodušeně podívat na to, jak to funguje v běžném životě, třeba ve chvíli, kdy chcete vyfotit mohutně se houpající holčičku. Když udělám první snímek, vidím, že je rozmazaná.

Již víme, co to znamená – čas je moc dlouhý. Dobrá tedy, co s tím? Je to jednoduché: řekneme čipu, ať se chová citlivěji (tedy zvýšíme ISO – třeba z hodnoty 100 na 400). Znovu vše vyfotíme – fotka bude vypadat velmi podobně, ale dítě už nebude tolik rozmazané – foťáku stačí kratší čas, za nějž houpačka neurazí tak velký kus. A když citlivost zvedneme třeba na hodnotu 1600, čas se nám zkrátí natolik, že houpačku “zmrazíme v pohybu”.

V minulém díle jsme vyřkli základní pravidlo: když je něco rozmazané, čas je asi moc dlouhý. Nyní můžeme dodat další moudro: když ten čas chceme zkrátit, nejsnazší většinou bývá zvednout ISO.

Ale pozor: nesmíte si teď říkat, že si tam tedy navždy dáte ISO vysoké a nic už se vám nerozmaže. Totiž – ve fotografování platí to samé, co v životě: nic není zadarmo. Vysoké ISO nám pomáhá dělat skvělé věci (třeba fotografovat noční město), ale má i svoji cenu: nižší kvalitu snímků. Čím vyšší hodnoty nastavíme, tím víc bude ve snímku patrný tzv. šum, zkrátka takové ty divné barevné tečky hyzdící záběr.

Ale neptejte se mě, jaké je tedy ISO optimální, nic takového neexistuje. Platí jen, že čím nižší ISO, tím vyšší kvalita obrázku. Jinými slovy: ISO by mělo být takové, abyste mohli fotit rozumným časem a obrázky byly kvalitní (a ano, pak je tu ještě ta clona, i k té se dostaneme).

Taktéž se nedá říct, které ISO je to maximální použitelné – to se velmi výrazně liší u různých typů fotoaparátu. Jediná rozumná rada zní: zkuste si to a zapamatuje si výsledek vašeho bádání: měl by znít třeba takto: “Při hodnotě 1600 jsou fotky z mého fotoaparátu ještě únosné. Pak už to opravdu šumí moc a vyšší ISO použiju jen například při nočním přistání marťanů na Karlově mostě, šum nešum.”

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*